4.

     Ve světle předcházejících norem a v jejich rámci musí být chápáno a správně používáno rozhřešení více kajícníků současně bez předcházející individuální zpovědi, se kterou se počítá v kán. 961 Kodexu kanonického práva. Takové rozhřešení má „výjimečný charakter“ ¹⁸ a „nemůže se udělovat hromadně, leč jen:

1º v nebezpečí smrti, kdy kněz nebo kněží nemají čas vyslechnout zpovědi jednotlivých kajícníků,

2º ve velké nouzi, jmenovitě tehdy, kdy pro velké množství kajícníků není dosti kněží-zpovědníků, aby mohli řádně vyslechnout zpovědi jednotlivých kajícníků ve vhodné době, takže by museli bez vlastní viny dlouho postrádat svátostnou milost nebo svaté přijímání. Nepovažuje se za velkou nouzi, když není dostatek zpovědníků jen pro velké množství kajícníků, jak se může stát o nějaké slavnosti nebo pouti.“ ¹⁹

Případ velké nouze se upřesňuje následovně:

a) Jedná se o objektivně výjimečné situace, k nimž může dojít na misijních územích nebo ve společenstvích izolovaných věřících, které kněz může navštívit pouze jednou či několikrát do roka, nebo o situace, kdy to dovolují válečné, meteorologické či jiné podobné okolnosti.

b) Tyto dvě podmínky, stanovené v kánonu k určení případu velké nouze, jsou neoddělitelné. Pouhá nemožnost jednotlivců vyznat se „řádně“ a „ve vhodné době“, zapříčiněná nedostatkem kněží, tedy nikdy není dostačující. Taková nemožnost musí být spojena se skutečností, že kajícníci by jinak museli „dlouho“ a bez své viny postrádat svátostnou milost. Proto je třeba vzít v úvahu celkové okolnosti kajícníků i diecéze týkající se její pastorační organizace a dosažitel-nosti svátosti pokání pro věřící.

c) První podmínka, totiž nemožnost zpovídat se „řádně“ a „ve vhodné době“, se vztahuje pouze k času, odůvodněně požadovanému pro základní platné a důstojné udělení svátosti. Nevztahuje se na pastorační rozmluvu, která může být vykonána za příhodnějších okolností. Tento rozumně požadovaný čas, v jehož průběhu mají být zpovědi slyšeny, bude záviset na skutečných možnostech zpovědníka či zpovědníků a na samotných kajícnících.

d) Druhá podmínka bude vyžadovat rozvážný úsudek ke stanovení časového období postrádání svátostné milosti, aby nastala skutečná nemožnost ve smyslu kánonu 960 za předpokladu, že se nejedná o bezprostřední nebezpečí smrti. O rozvážném úsudku nelze hovořit, dojde-li ke zkreslení smyslu fyzické nebo mravní nemožnosti, jako v případě, kdy by se například za „dlouhé“ postrádání považovala doba kratší než jeden měsíc.

e) Není přípustné vytvářet či umožňovat vznik situací zdánlivé velké nouze, které by vyplývaly z absence běžného udělování svátosti nezachováváním výše uvedených norem, ²⁰ natož pak z upřednostňo-vání ze strany kajícníků hromadného rozhřešení, jako by se jednalo o běžnou možnost, ekvivalentní dvěma řádným formám popsaným v rituálu.

f) Pouhý vysoký počet kajícníků nestanoví dostačující nouzi, nejen u příležitosti velké slavnosti či pouti, ale ani z důvodu turistiky či jiných podobných příčin zaviněných současným nárůstem mobility osob.