Prostředky duchovního života

50. Shora uvedené souvislosti ozřejmují prvenství duchovního života. Jáhen si musí z tohoto důvodu pamatovat, že žít Kristovo jáhenství převyšuje každou přirozenou schopnost a tudíž vyžaduje vyhovět Ježíšově pozvání s plným vědomím a svobodou: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“ ( Jan 15,4).

Následování Krista v jáhenské službě je fascinující, ale tvrdý úkol, plný uspokojení a plodů, ale také někdy vystavený obtížím a námahám pravých vyznavačů Pána Ježíše Krista. Aby jáhen toto následování uskutečnil, musí žít s Kristem, aby to byl On, který má odpovědnost za službu, musí vyhradit prvenství duchovnímu životu, musí žít své jáhenství se štědrostí a musí sladit službu se svými povinnostmi rodinnými – je-li ženat – nebo se svými povinnostmi profesionálními, aby se stále více přikláněl k osobě a poslání Krista Služebníka.

51. Prvotním pramenem duchovního života je bezpochyby věrné a neúnavné plnění služby ve stálém a motivovaném úsilí o jednotou života.¹⁶¹ Příkladné naplnění tohoto úkolu nejen že nepřekáží duchovnímu životu, ale podporuje teologické ctnosti, posiluje vlastní vůli k darování se a službě bratřím a podporuje hierarchické společenství. Prohlášení pro kněze platí po náležité úpravě také pro jáhny: „Denními posvátnými úkony a vůbec celou svou službou, …, směřují k dokonalému životu. Svatost … však sama velmi přispívá k plodnosti jejich služby.“¹⁶²

52. Jáhnové ať mají vždy v dobré paměti povzbuzení z liturgie svěcení: „Přijmi Kristovo evangelium, jehož ses stal hlasatelem: vždy věř tomu, co hlásáš, vyučuj to, v co věříš, a žij to, co učíš.“¹⁶³

Aby jáhen mohl hodně a úspěšně hlásat Boží slovo, musí být „prostřednictvím vytrvalé posvátné četby a pečlivého studia v neustálém kontaktu s Písmem, aby se nestal „jenom navenek povrchním kazatelem Božího slova někdo, kdo mu uvnitř nenaslouchá,“¹⁶⁴ zatímco má zvláště v posvátné liturgii sdělovat věřícím, kteří jsou mu svěřeni, nezměrné bohatství Božího slova.“¹⁶⁵

Kromě toho bude muset prohlubovat toto Slovo pod vedením těch, kteří jsou v církvi autentickými učiteli Božské a katolické pravdy,¹⁶⁶ aby zaslechl jeho volání a spásnou moc (srov. Řím 1,16). Jeho svatost se zakládá na jeho vysvěcení a poslání i v případě Slova: uvědomí si, že je jeho služebníkem. Protože je členem hierarchie, zavazují jeho činy a prohlášení církev; a proto je pro jeho pastorační činnost podstatné ověřit autentičnost vlastního učení a jeho vlastní skutečné a jasné společenství se Svatým Otcem, se sborem biskupů i s vlastním biskupem, ne pouze stran vyznání víry, ale také stran řádného učení Učitelského úřadu a stran discipliny, v duchu vyznání víry, které složil před svěcením, a přísahy věrnosti.¹⁶⁷ Vskutku, „Slovo Boží má takovou sílu a moc, že je pro církev oporou a životem a pro její děti posilou víry, pokrmem duše, čistým a trvalým pramenem duchovního života.“¹⁶⁸ Proto čím více bude přistupovat k Božímu Slovu, tím silněji pocítí touhu sdělovat je bratřím. V Písmu je to Bůh, který mluví k člověku,¹⁶⁹ v kázání vysvěcený služebník podporuje toto spásné setkání. Bude tedy věnovat svou pozornou snahu jeho neúnavnému hlásání, aby ho věřící nebyli zbaveni pro neznalost nebo lenost služebníka, a bude hluboce přesvědčen o skutečnosti, že služba slova se nevyčerpává jen v kázání.

53. Stejně tak když křtí, když rozděluje Tělo a Krev Páně nebo slouží při rozdělování jiných svátostí a svátostin, uskutečňuje jáhen svou identitu v životě církve: je služebníkem Těla Kristova, Těla mystického a Těla církve a ať si připomíná, že tyto církevní úkony, jsou-li prožívány s vírou a úctou, přispívají k růstu jeho duchovního života a k budování křesťanského společenství.¹⁷⁰

54. Ve svém duchovním životě ať jáhnové přikládají náležitou důležitost svátostem milosti, „které jsou určeny k posvěcování člověka, k budování Kristova Těla a k Boží oslavě.“¹⁷¹

Především ať se účastní s obzvláštní vírou každodenního slavení eucharistické oběti¹⁷² a podle možnosti ať přitom vykovávají vlastní liturgickou funkci a uctívají ustavičně Pána přítomného ve Svátosti,¹⁷³ neboť v eucharistii, prameni a vrcholu celé evangelizace, „je obsaženo celé duchovní dobro církve.“¹⁷⁴ V eucharistii se vpravdě setkávají s Kristem, který se z lásky k člověku stává výkupnou obětí, pokrmem věčného života a blízkým přítelem v každém utrpení.

Ve vědomí vlastní slabosti a v důvěře v Boží milosrdenství ať pravidelně přistupují ke svátosti smíření,¹⁷⁵ ve které se hříšný člověk setkává s Kristem Vykupitelem, získává odpuštění svých vin a je podněcován k plnosti lásky.

55. Konečně při konání charitativních děl, která mu biskup svěří, ať se vždy nechá vést Kristovou láskou ke všem lidem a ne osobními zájmy nebo ideologiemi, které poškozují universalitu spásy nebo popírají transcendentní povolání člověka. Ať si jáhen také připomíná, že jáhenská služba lásky nutně vede k rozvoji společenství uvnitř místní církve. Láska je opravdu duší církevního společenství. Ať tedy s nasazením podporuje bratrství, spolupráci s kněžími a upřímné společenství s biskupem.

56. Jáhnové ať za každé situace a okolnosti vždy vědí zůstat věrnými příkazu Pána: „Bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka“ (Lk 21,36; srov. Flp 4,6-7).

Modlitba, osobní rozhovor s Bohem, jim přinese nezbytné světlo a sílu, aby následovali Krista a sloužili bratřím v různých situacích. Založeni na této jistotě ať se snaží nechat utvářet různými způsoby modlitby: slavení liturgie hodin způsobem, jaký stanovila biskupská konference,¹⁷⁶ charakterizuje celý jejich život modlitby; jako služebníci ať se přimlouvají za celou církev. Taková modlitba pokračuje v lectio divina, ve vytrvalé modlitbě mysli, v účasti na duchovních cvičeních, podle určení místního práva.¹⁷⁷

Ať se také snaží o ctnost kajícnosti a o jiné prostředky posvěcení, které tolik prospívají osobnímu setkání s Bohem.¹⁷⁸

57. Účast na tajemství Krista Služebníka nutně obrací srdce jáhna k církvi a k té, která je její nejsvětější Matkou. Vždyť není možno oddělit Krista od církve, jejího Těla. A skutečnost jednoty s Hlavou vzbudí pravou lásku k Tělu. A tato láska způsobí, že jáhen bude účinně spolupracovat při budování církve a nasadí se v služebních povinnostech, bratrství a v hierarchickém společenství s vlastním biskupem a kněžstvem. V srdci jáhna má být celá církev: všeobecná církev, jejímž kořenem a trvalým a viditelným základem je římský papež jakožto nástupce Petra,¹⁷⁹ i místní církev „v sepětí se svým pastýřem, který ji skrze evangelium a eucharistii sdružuje v Duchu svatém [a činí z ní] opravdu přítomnou, jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev Kristovu.“¹⁸⁰

Láska ke Kristu a k církvi je hluboce vázána na Blahoslavenou Pannu, pokornou služebnici Pána, která s neopakovatelným a podivuhodným titulem matky byla ušlechtilou společnicí služby svého Božského Syna (srov. Jan 19,25-27). Láska k Matce Páně, založená na víře a vyjadřovaná každodenní modlitbou posvátného růžence, v napodobování jejich ctností a důvěrném svěření se jí, dá smysl projevům pravé a synovské zbožnosti.¹⁸¹

Každý jáhen bude k Marii vzhlížet s hlubokou zbožností a láskou, vždyť „Panna Maria více než ostatní tvorové zakusila povolání v nejplnější opravdovosti. Nikdo totiž nedal svrchované lásce Boží odpověď s tak velikou láskou jako ona.“¹⁸² Tato zvláštní láska k Panně, Služebnici Pána, která se zrodila ze Slova a je zcela zakořeněná ve slově, se stane napodobováním jejího života. To bude způsob, jak zavést do církve mariánský rozměr, který se velice hodí pro jáhenské povolání.¹⁸³

58. Bude mít konečně pro jáhna velký užitek pravidelné duchovní vedení. Zkušenost ukazuje, jak upřímný a pokorný rozhovor s moudrým vůdcem velice přispívá nejen k vyřešení pochybností a problémů, které v životě nevyhnutelně vyvstávají, ale také k uskutečnění potřebného rozlišení povolání, k lepšímu poznání sebe samých a k pokračování ve věrném následování Krista.