ÚVOD^*

I.  Svátost svěcení

l. „K vedení a neustálému vzrůstu Božího lidu ustanovil Kristus Pán ve své církvi různé služby, které jsou určeny pro dobro celého těla. Služebníci, kteří jsou vybaveni posvátnou mocí, slouží totiž svým bratřím, aby se všichni, kteří patří do Božího lidu a tím mají pravou křesťanskou důstojnost, snažili svobodně a spořádaně o stejný cíl, a tak dosáhli spásy.“²

„Skrze zvláštní milosti Ducha svatého tato svátost připodobňuje svého nositele Kristu tak, aby sloužil jako Kristův nástroj pro jeho církev. Svátostným svěcením je oprávněn jednat jako představitel Krista, hlavy církve, v jeho trojím úřadu kněze, proroka a krále.“ ³         

Díky svátosti svěcení účinně pokračuje v církvi až do konce časů poslání, které Kristus svěřil apoštolům: jde tedy o svátost apoštolské služby. ⁴ Svátostný úkon svěcení „překračuje prostou volbu, označení, pověření nebo ustanovení ze strany společenství, protože uděluje dar Ducha svatého, který uschopňuje vykonávat „posvátnou moc“ (sacra potestas), jež může pocházet pouze od Krista prostřednictvím církve“. ⁵ „Ten, koho Pán posílá, nemluví a nejedná ze své autority, nýbrž v síle autority Kristovy; nemluví ke společenství jako jeho člen, ale mluví k němu Kristovým jménem. Nikdo nemůže udělit sám sobě milost. Ta musí být dána a poskytnuta. To předpokládá, že existují služebníci milosti, které Kristus zplnomocnil a oprávnil.“ ⁶                  

Svátost apoštolské služby má tři stupně. „A tak Bohem ustanovenou církevní službu vykonávají na různých stupních kněžství ti, kteří se už odedávna nazývají biskupy, kněžími a jáhny.“ ⁷ Biskupové tedy přijali pastorační službu ve společenství spolu se svými pomocníky, kněžími a jáhny. Na místě Božím jsou v čele stáda, jehož jsou pastýři, a jako takoví jsou učiteli víry, knězi posvátné bohoslužby a služebníky řízení církve. ⁸       

Se svátostnou povahou tohoto církevního stavu je „niterně spojen jeho služební charakter. Poněvadž služebníci zcela závisí na Kristu, který jim uděluje poslání i pravomoc, jsou opravdu „služebníci Krista“ (srov. Řím 1,1) podle příkladu toho, který pro nás dobrovolně na sebe vzal „přirozenost služebníka“ (Flp 2,7).“ ⁹

 Stejně tak má svátostná služba kolegiální¹⁰ i osobní charakter¹¹. „Proto je svátostná služba v církvi zároveň kolegiální i osobní službou, která se vykonává ve jménu Krista.“ ¹²