II. Jáhenské svěcení          

2. Jáhenská služba je v církvi dokumentována již od apoštolských dob. Ustálená tradice, potvrzená již svatým Irenejem, která pronikla do liturgie svěcení, spatřovala počátek jáhenství v události ustanovení „sedmi“, o nichž mluví Skutky apoštolů (6,1-6). Na počátečním stupni posvátné hierarchie stojí tedy jáhni, jejichž službu měla církev vždy ve veliké úctě. ¹³ Svatý Pavel pozdravuje jáhny společně s biskupy na začátku listu Filipanům a v prvním listě Timoteovi posuzuje kvality a ctnosti, jimiž mají být okrášleni, aby mohli důstojně plnit svůj úřad (srov. 1 Tim 3,8-13). ¹⁴

Patristická literatura dosvědčuje již od počátku tuto hierarchickou a služebnou strukturu církve včetně jáhenství. Svatému Ignáci z Antiochie¹⁵ se místní církev bez biskupa, kněze a jáhna zdá nepředstavitelnou. Zdůrazňuje, že jáhenská služba není ničím jiným než službou Ježíše Krista, který byl na počátku věků u Otce a zjevil se na konci časů. Nejsou služebníky jídla a pití, ale služebníky Boží církve. Didascalia apostolorum¹⁶ a otcové následujících staletí, jakož i různé koncily¹⁷ a církevní praxe¹⁸ jsou dokladem návaznosti a vývoje této zjevené pravdy.

Jáhenství bylo hojné v západní církvi až do V. století, potom z různých důvodů postupně upadalo, až se stalo jen předstupněm pro kandidáty kněžského svěcení.

Tridentský koncil nařídil znovuzavedení stálého jáhenství, jak tomu bylo ve starověku, podle jeho povahy a podle původní úlohy v církvi. ¹⁹ Tento předpis však nebyl v praxi konkrétně uplatněn.

Byl to právě II. Vatikánský koncil, který stanovil, že by mohlo být „v budoucnu obnoveno jáhenství jako vlastní a trvalý hierarchický stupeň..., a toto jáhenství se může udělit mužům zralejšího věku, a to i žijícím v manželství, a také schopným mladým mužům, pro které však musí zůstat  v platnosti zákon celibátu“ podle ustálené tradice. ²⁰ Důvody, které vedly k tomuto rozhodnutí, byly následující: a) touha obohatit církev o ty funkce jáhenské služby, které by jinak v mnohých krajinách mohly být stěží praktikovány, b) úmysl posílit milostí jáhenského svěcení ty, kteří již ve skutečnosti jáhenskou funkci vykonávali, c) starost zabezpečit posvěcené služebníky těm krajinám, které trpí nedostatkem duchovních. Uvedené důvody zdůrazňují, že obnovení stálého jáhenství ani v nejmenším nezamýšlí umenšovat důležitost úlohy a rozkvětu kněžství, které je třeba mít stále velkoryse na mysli i pro jeho nepostradatelnost.

Aby uskutečnil záměry koncilu, stanovil Pavel VI.  apoštolským listem Sacrum diaconatus ordinem (18. června 1967) ²¹ všeobecná pravidla pro obnovení stálého jáhenství v latinské církvi. V následujícím roce pak apoštolskou konstitucí Pontificalis romani recognitio (18. června 1968) ²² schválil nový ritus udělování biskupského, kněžského i jáhenského svěcení a určil taktéž matérii a formu těchto svěcení a konečně apoštolským listem Ad pascendum (15. srpna 1972) ²³ upřesnil podmínky přijetí a svěcení kandidátů jáhenství. Podstatné prvky těchto norem byly přiřazeny k normám Kodexu kanonického práva vyhlášeného Janem Pavlem II. dne 25. ledna 1983. ²⁴

Mnohé biskupské konference ve svých zemích pokračovaly a stále ještě pokračují, v linii všeobecného zákonodárství, v obnovování stálého jáhenství schváleného Svatým stolcem a v sepisování doplňujících norem.