III. Stálé jáhenství

3. Z dlouhodobé zkušenosti církve vyplývá norma, podle níž se kněžské svěcení uděluje jen tomu, kdo již dříve přijal jáhenství a důsledně jej vykonával. ²⁵ Jáhenské svěcení nicméně „nemá být jednoduše považováno jen za stupeň ke kněžství.“ ²⁶

„Jedním z plodů II. Vatikánského koncilu bylo obnovení jáhenství coby vlastního a trvalého hierarchického stupně.“ ²⁷ Na pozadí „historických událostí a na základě pastoračních požadavků“, které přijali koncilní otcové, skutečně „tajuplně působil Duch svatý, hlavní činitel života církve, a přinesl novou realizaci uceleného obrazu hierarchie tradičně složeného z biskupů, kněží a jáhnů. Došlo tak k oživení křesťanských společenství, jež se začaly více podobat společenstvím církve v prvních staletích, založených apoštoly za působení Ducha svatého, jak o tom svědčí Skutky apoštolů“. ²⁸    

Trvalé jáhenství představuje výrazné obohacení poslání církve. ²⁹ Jelikož munera, příslušící jáhnům, jsou nezbytná k životu církve,³⁰ je vhodné a užitečné, především v misijních oblastech, ³¹ aby muži, kteří vykonávají opravdovou jáhenskou službu, ať už v oblasti liturgické a pastorační nebo v práci sociální a charitativní, „byli posilněni a těsněji spojeni s oltářem vkládáním rukou, dochovaným už od apoštolů, aby tak plnili svou službu účinněji s pomocí svátostné milosti jáhenství“. ³²

Vatikán, 22. února 1998, na svátek Stolce sv. apoštola Petra.