2. Základ pro spolehlivou teologii jáhenství

3. Účinnost formace stálých jáhnů z velké části závisí na teologickém pojetí jáhenství. Právě ono nabízí kriteria, která určují směr formačního postupu, a současně vytyčuje cíl, k němuž je třeba směřovat.

 Téměř úplné vymizení stálého jáhenství v západní církvi po dobu delší než tisíc let ještě víc znesnadnilo chápání hloubky této služby. Nelze však říci, že teologie jáhenství by byla bez jakéhokoliv konkrétního podkladu a v úplném područí rozdílných teologických názorů. Základy tu jsou a jsou velice jasné, i když vyžadují další rozvoj a prohloubení. Uvádíme zde některé, které považujeme za nejdůležitější, i když zajisté nejsou považovány za vyčerpávající.

4. Především je třeba nahlížet jáhenství, podobně jako každou jinou křesťanskou identitu v církvi, jako tajemství trinitárního společenství vyznačujícího se misijním rozměrem. Jde o nutný bod pro definici identity každého vysvěceného služebníka, i když ne prioritní, protože jeho plná podstata spočívá ve specifickém rozšíření a ve zpřítomnění Kristovy služby. ⁴ Proto jáhen přijímá vkládání rukou a je posilován zvláštní svátostnou milostí, která ho uvádí do svátosti svěcení. ⁵

5. Jáhenství je udělováno zvláštním vylitím Ducha svatého (ordinací), které v tom, kdo je přijímá, uskutečňuje specifické připodobnění se Kristu, Pánu a služebníku všech. V dokumentu Lumen gentium č. 29 se upřesňuje citací textu z Constitutiones Ecclesiae Aegyptiacae, že vkládání rukou na jáhna je „ad sacerdotium sed ad ministerium“, ⁶ tedy ne pro slavení eucharistie, ale ke službě. Tato charakteristika spolu s napomenutím sv. Polykarpa, které taktéž cituje Lumen Gentium č. 29, ⁷ popisuje teologickou identitu specifickou pro jáhna: jakožto účastník jediné církevní služby je v církvi charakteristickým svátostným znamením Krista - služebníka. Jeho úlohou je „být zprostředkovatelem potřeb a tužeb křesťanských komunit“ a „animátorem služby, totiž diakonie“, ⁸ která je podstatnou součástí poslání církve.

6. Materií jáhenského svěcení je vkládání rukou biskupa; formu tvoří modlitby svěcení, vyjádřené ve třech oddílech - anamnéze, epikleze a přímluvy. ⁹ Anamnéze (která prochází dějiny spásy směřující ke Kristu) se odvolává na „levity“ s jejich kultovním posláním a na „sedm jáhnů“ ze Skutků apoštolů a připomíná jejich lásku. Epikleze - naléhavá prosba o sedm darů Ducha svatého, aby svěcenec byl s to napodobovat Krista jako „jáhna“. Přímluva vybízí k velkorysému a čistému životu.

Podstatnou formou svátosti je epikleze, která spočívá ve slovech: „Pane, naplň je Duchem svatým, aby je sílil sedmi dary tvé milosti, aby tak věrně plnili službu tvého díla.“ Sedm darů pochází z úryvku Izaiáše (11,2), který je vzat z rozšířeného překladu Septuaginty. Jedná se o dary Ducha svatého dané Mesiáši, na kterých mají noví svěcenci účast.

7. Jáhenství jakožto stupeň posvátného svěcení vtiskuje svátostný charakter a uděluje specifickou svátostnou milost. Jáhenský charakter je připodobňujícím a rozlišujícím znamením, nesmazatelně vtisknutým do duše, které připodobňuje toho, kdo je svěcen, Kristu, který se stal „jáhnem“, totiž služebníkem všech. ¹⁰ Toto znamení obnáší specifickou svátostnou milost, která je silou, vigor specialis, darem pro život v nové skutečnosti způsobené svátostí. „Co se týká jáhnů, svátostná milost jim dává potřebnou sílu, aby sloužili božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky ve společenství s biskupem a jeho kněžstvem.“ ¹¹ Jako ve všech svátostech, které vtiskují charakter, má milost trvalou účinnost. Stále znovu se rozvíjí v míře, v jaké je stále znovu přijímána ve víře.

8. Jáhni mají účast na nižším stupni církevní služby. Při  užívání své moci jsou tedy nezbytně závislí na biskupech, kteří mají plnost svátosti kněžství. Jáhni jsou kromě toho v mimořádném vztahu ke kněžím a ve společenství s nimi jsou povoláni sloužit božímu lidu. ¹²

Z hlediska disciplíny je jáhen inkardinován jáhenským svěcením do místní církve nebo do osobní prelatury, k jejíž službě byl přijat, nebo jako klerik do řeholního institutu zasvěceného života či do klerikální společnosti apoštolského života. ¹³ Inkardinace nepředstavuje více či méně nahodilý úkon, ale je charakterizována jako trvalý závazek služby pro konkrétní část božího lidu. Obnáší církevní příslušnost na  právní, citové a duchovní rovině a povinnost jáhenské služby.