II.

 PROFIL KANDIDÁTŮ STÁLÉHO JÁHENSTVÍ

29. „Dějiny každého povolání ke kněžství, stejně jako každého povolání ke křesťanství, jsou dějinami nevýslovného dialogu mezi Bohem a člověkem, mezi láskou Boha, která volá člověka, a mezi svobodou člověka, který na Boží lásku odpovídá.“ ³¹ Avšak vedle Božího volání a vedle odpovědi člověka je tu ještě další zásadní prvek pro povolání, zvláště povolání kněžského: veřejné povolání církve. „Vocari a Deo dicuntur qui a legitimis Ecclesiae ministris vocantur“. ³² Výraz nemá být chápan ve smyslu převážně právním, jako by autorita rozhodovala o povolání, ale ve smyslu svátostném, kde je autorita, která povolává, chápána jako znamení a nástroj osobního zásahu Božího, který se uskutečňuje vkládáním rukou. V této perspektivě každé řádné vyvolení uskutečňuje inspiraci a představuje Boží volbu. Úsudek církve je tedy rozhodující pro volbu povolání; o to více rozhodující, pro svůj církevní význam, ve volbě povolání k zasvěcené službě.

Tento úsudek se musí zakládat na objektivních kritériích, která by vycházela ze staré církevní tradice a přihlížela k aktuálním pastoračním potřebám. Pro rozeznávání povolání ke stálému jáhenství je třeba mít na paměti některé požadavky obecného rázu a také ty, které odpovídají konkrétnímu stavu života povolaných.