IV.

aspekty FORMACE STÁLÝCH JÁHNŮ

1. Lidská formace

66. Cílem lidské formace je utvářet osobnost posvátných služebníků tak, aby se stali pro druhé „mostem, a ne překážkou při jejich setkání s Ježíšem Kristem, Vykupitelem člověka.“ ⁷⁷ Musejí tedy být vychováváni k získávání a zdokonalování řady vlastností, které jim umožní získat důvěru komunity, vykonávat s vážností pastorační službu a usnadnit setkávání a dialog.

Analogicky k tomu, co říká Pastores dabo vobis ohledně formace kněží, mají být i kandidáti jáhenství vychováváni „v lásce k pravdě, aby byli upřímní a poctiví, respektovali každého člověka, měli smysl pro spravedlnost, byli věrni svému slovu, byli skutečně soucitní, byli důslední a zvláště aby byli vyvážení v soudech a chování.“ ⁷⁸

67. Pro jáhny, kteří jsou povoláni k tomu, aby byli lidmi společenství a služby, je zvlášť důležitá schopnost vztahu s druhými. To vyžaduje, aby byli laskaví a pohostinní, upřímní ve svých slovech a úmyslech, rozvážní a diskrétní, velkodušní a ochotní sloužit, schopní udržovat otevřené a bratrské vztahy s druhými a navazovat je, připraveni porozumět, odpustit a potěšit. ⁷⁹ Kandidát, který by byl nadměrně uzavřen do sebe, vznětlivý a neschopný navazovat opravdové a vyrovnané vztahy s druhými, by musel nejprve skutečně dojít obrácení, než by se mohl rozhodně vydat na cestu svátostné služby.

68. Základem schopnosti vztahu k druhým je citová zralost, které je třeba dosáhnout dostatečně pevnou jistotou jak u svobodného, tak u ženatého kandidáta. Taková zralost předpokládá, že oba kandidáti objevili lásku jako střed života a vítězně bojují proti vlastnímu sobectví. Jak napsal Jan Pavel II. v encyklice Redemptor hominis: „Člověk nemůže žít bez lásky. Je sám sobě nepochopitelnou bytostí a jeho životu chybí smysl, nepozná-li lásku, nesetká-li se s ní, nezakusí-li ji, nepřivlastní-li si ji nějak a neprokazuje-li ji sám aktivně druhým.“ ⁸⁰ Mluvíme zde o lásce – vysvětluje papež v Pastores dabo vobis –, která zahrnuje celou osobu ve všech jejích aspektech, fyzických, psychických i duchovních a která tak vyžaduje plnou vládu nad sexualitou, která se musí stát opravdu a plně osobní. ⁸¹

Pro svobodné kandidáty žít lásku znamená nabídnout celistvost vlastního bytí, vlastních energií a vlastního úsilí Kristu a církvi. Je to náročné povolání, které se musí vypořádat s citovými náklonnostmi a instinktivními pudy a vyžaduje proto odříkání, bdělost, modlitbu a věrnost jednoznačnému životnímu pravidlu. Zásadní pomoc mohou poskytnout opravdová přátelství, která představují cennou pomoc a prozřetelnou podporu v realizaci osobního povolání. ⁸²

Pro ženaté kandidáty žít lásku znamená dát sebe sama své manželce ve vzájemném odevzdání se a v úplném, věrném a nerozlučitelném svazku podle příkladu Kristovy lásky k jeho církvi. Znamená to taktéž přijmout děti, milovat je, vychovávat je a rozšířit rodinné společenství na celou církev a společnost. Jde o povolání, které je dnes podrobeno tvrdé zkoušce znepokojujícím vytrácením se některých základních hodnot, vyvyšováním poživačnosti a nesprávným chápáním svobody. Povolání k rodinnému životu, má-li být prožívané ve své plnosti, požaduje, aby bylo živeno modlitbou, liturgií a každodenním sebeobětováním. ⁸³

69. Podmínkou skutečné lidské zralosti je výchova ke svobodě, která se utváří jako poslušnost k pravdě vlastního bytí. „Takto chápaná svoboda vyžaduje, aby člověk opravdu ovládal sebe sama a byl rozhodnut bojovat a překonávat různé formy sobectví a individualismu, které ohrožují život každého z nás, aby dokázal být otevřený vůči jiným a velkomyslný v odevzdanosti a ve službě bližnímu.“ ⁸⁴ Výchova ke svobodě zahrnuje i výchovu k mravnímu svědomí, které vede člověka k naslouchání Božímu hlasu v hloubi srdce a k jeho plnému přijetí.

70. Různorodé aspekty lidské zralosti, ctnosti, schopnost navazovat vztahy, citová vyzrálost, výchova ke svobodě a k mravnímu svědomí, to vše je třeba brát v úvahu s ohledem na věk a na předchozí formaci kandidátů a začleňovat je do plánů s ohledem na osobní programy. Zodpovědný za formaci a tutor budou zasahovat podle své kompetence, duchovní vůdce neopomene brát v úvahu tyto aspekty a ověřovat je v rozhovorech duchovního vedení. Vhodná jsou potom setkání a konference, které by napomáhaly revizi a dodávaly nějaké podněty k dozrávání. Komunitní život – v různých podobách, v jakých může být naplánován – bude tvořit výsadní místo pro ověřování a bratrské napomenutí. V případech, ve kterých by to bylo podle úsudku formátorů nutné, bude možné se se souhlasem dotyčných zúčastněných obrátit na psychologa.