I. ČÁST
Kněžství všeobecné a kněžství
svátostné
1. Zvedněte oči (Jan 4,35)
1. „Hle, říkám
vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už
bílá ke žním“ (Jan 4,35). Tato Pánova slova
mají moc ukázat nezměrný obzor poslání
lásky vtěleného Slova. „Věčný
Boží Syn byl poslán, aby ‚svět byl skrze něho
spasen‘ (Jan 3,17), a celá jeho pozemská existence,
v níž se plně ztotožňoval se spásnou
vůlí Otce, je neustávajícím projevem
božské vůle, aby všichni byli spaseni, aby ke všem
lidem dosáhla spása, jak si Otec od věků
přál. Tento historický projekt předává
jako dědictví celé církvi a v ní
zejména vysvěceným služebníkům.
Tajemství, jehož služebníky jsme byli
učiněni, je opravdu velké. Je to tajemství
nekonečné lásky, protože ‚miloval svoje,
kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku
až do krajnosti‘ (Jan 13,1).“1
Uschopněni
povahou a milostí svátosti kněžství se
kněží, služebníci Ježíše Krista,
stávají svědky a služebníky Božího
milosrdenství a dobrovolně se zavazují sloužit
všem lidem v církvi. V jakémkoli
sociálním a kulturním kontextu, za všech
dějinných okolností
a i v současné době, v těžkém
ovzduší sekularismu a konzumismu, jenž ve svědomí
četných věřících oslabuje
křesťanské cítění, si Pánovi
služebníci uvědomují, že „to je vítězství,
které přemohlo svět: naše víra“ (1 Jan 5,4).
Dnešní sociální okolnosti představují
vhodnou příležitost obrátit pozornost na
vítěznou moc víry v Krista a lásky k němu a
připomenout, že nehledě na potíže a „chladnost“
věřící křesťané – a jiným
způsobem i mnoho nevěřících lidí –
silně spoléhají na aktivní pastorační
ochotu kněží. Lidé touží nalézt
v knězi muže Božího, který by řekl se
svatým Augustinem: „Naším učením je Kristus a
naší moudrostí je opět Kristus. To on nám
vlévá víru ohledně časných
věcí a on nám zjevuje pravdy týkající
se věcí věčných“.2 Nacházíme
se v době nové evangelizace: musíme umět
jít a hledat lidi, kteří také čekají
na možnost setkání s Kristem.
2. Svátostí
kněžství Kristus předává své
bytí pastýřem duší v různém
stupni biskupům a kněžím a uschopňuje je, aby mohli
jednat v jeho jménu a představovat jeho moc coby hlavy
církve. „Hluboká jednota tohoto nového lidu
nevylučuje přítomnost různých
a navzájem se doplňujících úkolů
existujících v jeho rámci. Tak jsou s prvními
apoštoly zvláštním způsobem spjati ti, kdo byli
ustanoveni, aby in persona Christi obnovovali gesto, které
vykonal při poslední večeři Ježíš,
když ustanovil eucharistickou oběť, ‚zdroj a vrchol
celého křesťanského života‘ (Lumen gentium,
11). Svátostný charakter, jímž se
(vysvěcení služebníci) v moci přijatého
kněžského svěcení vyznačují,
způsobuje jedinečnost, nezbytnost a nenahraditelnost jejich
přítomnosti a služby“.3 Přítomnost
vysvěceného služebníka je nezbytnou podmínkou
života církve, a ne jen její dobré organizovanosti.
3. Duc in altum!4
Každý křesťan, který v srdci
cítí světlo víry a chce se řídit rytmem,
jenž udal Svatý otec, musí usilovat o to, aby tuto
naléhavou a rozhodně misijní výzvu uváděl
ve skutečnost. Přijmout ji a pohotově a horlivě ji
uskutečňovat v praxi by měli zejména
pastýři církve, na jejichž vnímavosti
k nadpřirozeným věcem závisí schopnost rozumět
cestám, po nichž chce Hospodin vést svůj lid. „Duc in altum! Pán nás vybízí, abychom
s důvěrou v jeho slovo opět odrazili od břehu.
Uchovávejme zkušenost Jubilea v srdci a pokračujme
v úsilí svědčit o evangeliu s tím
nadšením, které v nás vyvolává kontemplace
Kristovy tváře“.5
4. Jeví se důležité
připomenout, jak Svatý otec mínil a prezentoval
základní perspektivy, jež stanovil na konci Velkého
jubilejního roku 2000. K jejich uskutečňování
volal místní církve a vyzýval je, aby z milosti
obdržené během Jubilejního roku učinily
své „předsevzetí a konkrétní postupy
jednání“.6 Tato milost volá
k odpovědnosti evangelizační poslání
církve, v němž je naléhavě
potřebná osobní svatost pastýřů i
věřících a horlivé apoštolské
cítění všech podle jejich povolání,
odpovědností a povinností, s vědomím,
že věčná spása mnoha lidí
závisí na věrnosti, s níž jim svými
slovy a životem ukazujeme Krista. Objevuje se naléhavá
potřeba silněji podněcovat kněžskou službu
v místní církvi a zejména ve farnosti na
základě autentického pochopení života a
služby kněží.
My
kněží „jsme pro tuto specifickou službu
v církvi přijali svěcení. Různými
způsoby jsme byli povoláni, abychom tam, kam nás zavede
Prozřetelnost, přispívali k formaci
společenství Božího lidu. Naším
úkolem (…) je pást Boží stádce, které
nám bylo svěřeno, nikoli z donucení,
nýbrž ochotně a nechovat se jako páni, ale
podávat vzorové svědectví (srov. 1 Petr 5,2–3) (…).
To je pro nás cestou ke svatosti (…). A v tomto
spočívá naše poslání sloužit
křesťanskému lidu“.7
|