2. Hlavní prvky služby a života kněží
8
a) Identita
kněze
5. Jelikož identita kněze je plodem
svátostného působení Ducha Svatého a
účastí na Kristově spásné činnosti a
je plně zaměřena na službu tomuto působení
v církvi, která se v dějinách
neustále vyvíjí, je třeba ji chápat
v rámci Boží touhy po lidské spáse.
Jedná se o trojrozměrnou identitu: pneumatologickou, kristologickou
a eklesiologickou. Neměli bychom zapomínat na tuto prvotní
teologickou podstatu tajemství kněze, jenž je volán,
aby se stal služebníkem spásy. Budeme pak
patřičným způsobem moci objasnit význam jeho konkrétní
pastýřské služby ve farnosti.9 Kněz je
služebníkem Krista, aby podle jeho příkladu, pro
něj a s ním byl služebníkem lidí. Jeho
ontologické připodobnění ke Kristu je základem
jeho kněžské služby pro společenství.
Skutečnost, že zcela náleží Kristu, jež je
příhodně umocněna a zviditelněna
posvátným celibátem, umožňuje, aby kněz
sloužil všem. Podivuhodný dar celibátu10 je
totiž osvětlován a motivován
přirovnáním k ukřižovanému a
zmrtvýchvstalému Božímu Synu, který jako
snoubenec daroval sám sebe vykoupenému a obnovenému
lidstvu.
Život a
činy kněze – jeho zasvěcená osoba a služba – jsou
teologicky neoddělitelnými skutečnostmi a jejich
účelem je naplňovat povolání
církve,11 jímž je věčná
spása všech lidí. V tajemství církve,
která nám byla zjevena jako Kristovo mystické tělo a
Boží lid putující dějinami a byla ustanovena univerzální
svátostí spásy,12 se nachází a
odkrývá hluboký význam služebného
kněžství. „Proto církevní
společenství nezbytně potřebuje služebné
kněžství, aby mělo ve svém středu
přítomného Krista, Hlavu a Pastýře“.13
6. Všeobecné neboli
křestní kněžství
věřících je skutečnou účastí na
Kristově kněžství a představuje
základní vlastnost nového Božího
lidu.14 „Vy (…) jste rod vyvolený, královské
kněžstvo, národ svatý, patřící Bohu
jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9); „… udělal z nás
královský národ a kněze Boha, svého Otce (Zj
20,6); „…budou kněžími Boha a Krista a s ním
budou kralovat“ (Zj 20,6). Tyto úryvky připomínají
výroky z Druhé knihy Mojžíšovy a
přenášejí na nový Izrael to, co bylo
řečeno Izraeli starozákonnímu: „Budete mi
zvláštním vlastnictvím jako žádný
jiný lid, (…) budete mi královstvím
kněží, národem svatým“ (Ex 19,5–6).
Ještě silněji pak připomínají slova z Páté
knihy Mojžíšovy: „Ty jsi přece svatý lid
Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze
všech lidských pokolení, která jsou na
tváři země, abys byl jeho lidem“ (Dt 7,6).
„Všeobecné
kněžství je důsledkem skutečnosti, že
křesťanský lid byl vyvolen Bohem jako most k lidstvu, a
náleží každému věřícímu
jakožto příslušníku tohoto lidu, zatímco
služebné kněžství je plodem vyvolení a
specifického povolání: ‚Zavolal k sobě
své učedníky a vyvolil z nich dvanáct‘ (Lk
6,13–16). Díky služebnému kněžství si věřící
mohou uvědomovat své všeobecné
kněžství a uskutečňovat je (srov. Ef 4,11–12).
Kněz jim totiž připomíná, že jsou
Božím lidem, a uschopňuje je k
„přinášení duchovních obětí“ (srov.
1 Petr 2,5), jejichž prostřednictvím nás sám
Kristus činí věčným darem Otci (srov. 1 Petr
3,18). Bez přítomnosti kněze, který zastupuje Krista a
je svátostným vůdcem společenství, by církevní
společenství nedosáhlo své plnosti“.15
V lůně
tohoto kněžského lidu tedy Pán ustanovil kněžství
služebné, k němuž jsou povoláni
někteří věřící, aby všem
ostatním sloužili s pastýřskou láskou a
prostřednictvím posvátné autority. Všeobecné
kněžství se od služebného liší nejen
stupněm, ale i podstatou:16 nejedná se pouze o
větší či menší míru účasti
na jediném Kristově kněžství, ale o
účast odlišnou svou podstatou. Všeobecné
kněžství se svou povahou zakládá na křtu,
který je duchovní pečetí
příslušnosti ke Kristu a „uschopňuje a zavazuje
věřící, aby sloužili Bohu živou
účastí na posvátné bohoslužbě
církve a vykonávali své křestní
kněžství svědectvím svatého života a
činorodou láskou“.17
Povahu
služebného kněžství však určuje
svátost kněžství, jež kněze
připodobňuje ke Kristu, aby mohl s posvátnou autoritou
jednat v osobě Krista, Hlavy církve, a přinášet
eucharistickou oběť a odpouštět hříchy.18
Pokřtěným, kteří následně přijali
dar služebného kněžství, bylo
svátostně uděleno nové a specifické
poslání: ztělesňovat uprostřed Božího
lidu trojí úřad (prorocký, bohoslužebný a
královský) samotného Krista, který je Hlavou
církve a jejím Pastýřem.19 Proto při
výkonu svých specifických funkcí jednají in
persona Christi Capitis a v důsledku toho současně in
nomine Ecclesiae.20
7. „Naše svátostné
kněžství je tedy kněžstvím
‚hierarchickým‘ a ‚služebným‘ zároveň.
Představuje zvláštní ‚ministerium‘, neboli
‚službu‘ pro společenství věřících.
Její původ však nespočívá v tomto
společenství, které by jej ‚povolalo‘ či ‚delegovalo‘.
Je pro toto společenství skutečným darem a
pochází od samotného Krista, z plnosti jeho
kněžství (…). S vědomím této
skutečnosti chápeme, jakým způsobem je naše
kněžství ‚hierarchické‘, neboli spojené
s pravomocí formovat a vést kněžský lid
(srov. tamtéž), a jak je právě proto
‚služebné‘. Vykonáváme tento úřad,
jehož prostřednictvím sám Kristus neustále
‚slouží‘ Otci v díle naší spásy.
Veškerá naše kněžská existence je a
musí být hluboce prodchnuta touto službou, pokud chceme
patřičně ‚in persona Christi‘ vykonávat eucharistickou
oběť.“21
Církev
v posledních desetiletích poznala problémy
spojené s „kněžskou identitou“, jež někdy
vyvěraly z méně jasného teologického
pohledu na tyto dva způsoby účasti na Kristově
kněžství. V některých prostředích
došlo k porušení oné hluboké
eklesiologické rovnováhy, která je autentickému a
trvalému učení církve tak vlastní.
Dnes máme
všechny podmínky k tomu, abychom mohli překonat jak
nebezpečí „klerikalizace“ laiků,22 tak
nebezpečí „sekularizace“ posvátných
služebníků.
Velkorysé
nasazení laiků při bohoslužbách, při
předávání víry a v pastoraci ve
chvílích, kdy se nedostávalo kněží,
uvedlo občas některé posvátné
služebníky a laiky v pokušení překročit rámec
povolený církví i to, co umožňuje jejich
ontologická svátostná schopnost. Z toho vyplynulo
také určité teoretické a praktické
podceňování specifického poslání
laiků posvěcovat struktury společnosti zevnitř.
Z této
krize identity na druhé straně vzešla také
„sekularizace“ některých posvátných
služebníků, která byla způsobena
zamlžením jejich specifické úlohy, jež je
v církevním společenství naprosto
nenahraditelná.
8. Kněz, alter Christus, je
v církvi vysluhovatelem nezbytných a zásadních
spásných úkonů.23 Díky tomu, že
může obětovat Krev a Tělo Vykupitele, hlásat
s autoritou evangelium a vítězit nad zlem hříchu
prostřednictvím svátostného odpuštění,
je kněz – in persona Christi Capitis – pramenem života a
vitality církve a své farnosti. Kněz není zdrojem
tohoto duchovního života, ale tím, kdo jej
předává všemu Božímu lidu. Je
služebníkem, který pomazán Duchem přistupuje
k ukřižovanému (srov. Jan 19,31–37) a
zmrtvýchvstalému (srov. Jan 20,20–23) Kristu, svatyni
svátostí a prameni spásy.
S Marií,
Matkou nejvyššího a věčného Velekněze,
si kněz uvědomuje, že je spolu s ní
„nástrojem spásné komunikace mezi Bohem a lidmi“,
třebaže jiným způsobem než ona. Zatímco
svatá Panna tak činí Vtělením, kněz
prostřednictvím moci získané svátostí
kněžství.24 Vztah kněze k Marii
nespočívá jen v potřebě ochrany a pomoci.
Jedná se spíše o uvědomění si
objektivní skutečnosti, že je „nablízku Panna Maria“
jakožto „činná přítomnost, s níž
chce církev žít Kristovo tajemství.“25
9. Kněz má účast na
působení Krista, Hlavy a Pastýře, jenž vede
své Tělo,26 a je zvláštním způsobem
uschopněn být na pastorační úrovni „mužem
budujícím společenství,“27 který ho
vede a slouží mu. Kněz je povolán k tomu, aby
podporoval a uchovával jednotu údů s Hlavou i jednotu
mezi údy navzájem. Svým povoláním sjednocuje
dvojí rozměr téže Kristovy pastorační
funkce a slouží jí (srov. Mt 20,28; Mk 10,45; Lk 22,27).
Život církve potřebuje pro svůj rozvoj energii, kterou mu
může poskytnout jedině toto ‚ministerium‘ společenství,
vedení a služby. Vyžaduje kněze, kteří se
zcela připodobnili Kristu, přijali prvotní
povolání k naprostému ztotožnění se
s Kristem a žijí „v“ něm a „s“ ním všechny
ctnosti zjevené v Kristu Pastýři. Toto
připodobnění je osvětlováno a motivováno
přirovnáním k ukřižovanému a
zmrtvýchvstalému Božímu Synu, který jako
snoubenec daroval sám sebe vykoupenému a obnovenému
lidstvu. Život církve vyžaduje kněze, kteří
budou ochotni stát se zdrojem jednoty a bratrského
darování se všem lidem – zejména těm nejpotřebnějším
–, kteří naleznou jejich kněžskou identitu
v Dobrém pastýři.28 Tento obraz je třeba
vnitřně žít a projevovat navenek takovým způsobem,
aby byl všem a všude zřejmý.29
Kněz
zpřítomňuje Krista, Hlavu církve, službou Slova a
účastí na jeho prorocké funkci.30 In
persona et in nomine Christi je kněz služebníkem
evangelizujícího slova, jež vybízí
všechny k obrácení a svatosti; je
služebníkem slova oslavného, jež velebí Boží
velikost a vzdává Bohu díky za jeho
milosrdenství, a je služebníkem slova
bohoslužebného, jež je účinným zdrojem
milosti. Těmito rozmanitými způsoby kněz
s mocí Ducha Utěšitele pokračuje v předávání
učení božského Mistra uprostřed církve.
|