b) Jednota života

10. Svátostné připodobnění k Ježíši Kristu ukládá knězi nový důvod usilovat o dosažení svatosti.³¹ Pramení ze služby, která mu byla svěřena a která je sama o sobě svatá. To neznamená, že by svatost, k níž jsou kněží voláni, byla subjektivně větší než svatost, k níž jsou z důvodu svého křtu voláni všichni věřící křesťané. Svatost je stále táž,³² třebaže má odlišné vyjádření,³³ ale kněz k ní má tíhnout z nového důvodu: aby odpovídal na novou milost, jež jej uschopnila představovat osobu Krista, Hlavu a Pastýře, a aby byl živým nástrojem v díle spásy.³⁴ V plnění této služby tedy kněz, který je „sacerdos in aeternum“, musí usilovat o to, aby ve všem následoval Pánův příklad a aby se k Pánu připojil „v odhalování Otcovy vůle a darování sebe sama pro stádce sobě svěřené.“³⁵ Na tomto základě lásky k Boží vůli a pastorační citlivosti lze budovat jednotu života³⁶ neboli vnitřní jednotu³⁷ mezi duchovním životem a aktivitou kněžské služby. Růst této jednoty života vyžaduje pastorační lásku,³⁸ kterou posiluje život pevně zakotvený v modlitbě, aby kněz mohl být současně svědkem lásky i učitelem vnitřního života.

11. V dějinách církve od samého počátku září obdivuhodné příklady opravdu radikálního pastýřského sebedarování. Jedná se o četný zástup svatých kněží, mezi které patřil například Jan Maria Vianney, patron farářů. Ti dosáhli uznávané svatosti velkomyslným a neúnavným zájmem a péčí o duše, doprovázenou hlubokou askezí a vnitřním životem. Tito pastýři, stravovaní láskou ke Kristu a z ní plynoucí láskou pastorační, jsou obrazy žitého evangelia.

Některé proudy současné kultury zaměňují vnitřní ctnost, umrtvování se a spiritualitu za jakési formy intimismu, odcizení, a tedy egoismu neschopného chápat problémy světa a lidí. Na určitých místech došlo i k jakémusi dělení kněží, jehož kategorie jdou od sociologů po terapeuty, od dělníků po politiky či manažery… či až ke kněžím „důchodcům“. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že kněz je nositelem ontologického zasvěcení, které se vztahuje na veškerou jeho činnost. Identitu kněze je třeba hledat v povaze, jež mu byla udělena svátostí kněžského svěcení, z něhož se plodně rozvíjí pastýřská milost. Proto by kněz měl vždy umět vykonávat veškerou svou činnost s vědomím svého kněžství. Jak říkal sv. Jan Bosco, kněz zůstává knězem u oltáře a ve zpovědnici stejně jako ve škole, na ulici či kdekoli jinde. Sami kněží někdy bývají některými současnými situacemi dovedeni téměř k myšlence, že se kněžská služba nachází na okraji jejich života. Ve skutečnosti však spočívá přímo v jeho středu, protože má schopnost dávat světlo, usmiřovat a činit věci nové.

Může se stát, že někteří kněží mohou po nadšeném vykročení do služby, kdy byli plni ideálů, pocítit ochladnutí, ztrátu iluzí a mohou prožít i selhání. Příčin je mnoho: od chybné formace po nedostatek bratrského soužití s diecézními kněžími, od osobní izolace po nedostatek zájmu a podpory ze strany biskupa³⁹ a společenství, od osobních i zdravotních problémů až po hořkost způsobenou nenalezením odpovědi a řešení, od nedůvěřivosti vůči askezi a opuštění vnitřního života až po nedostatek víry.

Dynamika kněžské služby by se totiž bez pevné kněžské spirituality změnila v prázdný aktivismus zbavený prorockého charakteru. Jasně tedy vyplývá, že k rozpadu vnitřní jednoty kněze dochází především důsledkem ochladnutí pastorační nebo „bdělé lásky, s níž kněz ve svém srdci nese tajemství pro dobro církve a lidstva“.⁴⁰

Důvěrné rozhovory, v nichž kněz se zbožnou úctou setrvává před dobrým Pastýřem přítomným v Nejsvětější svátosti oltářní, jsou zdaleka nejvýznamnější pastorační prioritou. Kněz jakožto vůdce společenství musí tuto prioritu zachovávat, aby vnitřně nevyschl a neproměnil se v suché řečiště, které již nikomu nemá co dát.

Nejdůležitějším pastoračním aspektem je rozhodně duchovní život. Každý pastorační plán, každý misijní projekt či evangelizační dynamika, které by odhlédly od této priority spirituality a uctívání Boha, by byly odsouzeny k neúspěchu.