c) Specifická cesta ke svatosti

12. Služebné kněžství měrou, jíž se připodobňuje ke Kristovu kněžskému životu a činnosti, vnáší do duchovního života člověka, jenž tento dar přijal, cosi nového. Duchovní život kněze totiž čerpá svou podobu z účasti na postavení Krista jako Hlavy církve a dozrává v kněžské službě církvi. Jedná se o svatost ve službě a pro službu.

13. Prohloubení „vědomí, že je služebníkem“,⁴¹ má proto velký význam pro duchovní život kněze a pro efektivitu jeho kněžské služby.

Služebné spojení s Ježíšem Kristem „zdůvodňuje a vyžaduje od kněze další pouto, které vyplývá z jeho ‚základního úmyslu‘, tzn. z jeho vědomé a svobodné vůle konat svátostným znamením to, co má církev v úmyslu konat.“⁴² Výraz „mít v úmyslu konat to, co koná církev“ osvětluje duchovní život posvátného služebníka a vybízí jej k uznání, že se svou osobou stává nástrojem služby pro Krista a pro jeho církev a má ji konkrétními služebnými úkony uvádět do praxe. „Úmysl“ v tomto smyslu nutně obsahuje spojitost s konáním Krista, Hlavy církve, která se projevuje v církvi a jejím prostřednictvím, přizpůsobením se její vůli, věrností jejím nařízením a ochotným následováním jejích kroků. Konání kněze je nástrojem, skrze nějž  působí Kristus a církev, jeho Tělo.

Jedná se o trvalou osobní vůli: „Toto nové pouto tíhne svou podstatou k tomu, aby co možná nejšířeji otevřelo dokořán rozum, city i samotný život, tedy celou řadu morálních a duchovních dispozic, neodlučitelných od horlivé služby, kterou kněz vykonává“.⁴³

Kněžská spiritualita vyžaduje atmosféru blízkosti Pánu Ježíši, přátelství a osobního setkání, „sdíleného“ služebného poslání a lásky a služby Ježíšově osobě v „osobě“ církve, tj. jeho Těla a nevěsty. Milovat církev a darovat se jí v kněžské službě vyžaduje hlubokou lásku k Pánu Ježíši. „Tato pastýřská láska vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti, která je tedy středem a kořenem celého kněžského života, takže to, co se koná na obětním oltáři, snaží se kněžský duch uvést do vztahu se sebou samým. Toho však lze dosáhnout jen tím, že kněží budou modlitbou vždy hlouběji pronikat do Kristova tajemství.“⁴⁴

Na pomoc při pronikání do tohoto tajemství nám spolu s Vykupitelem přichází i Panna Maria, protože „když slavíme mši svatou, uprostřed nás stojí Matka Božího Syna a uvádí nás do tajemství jeho vykupitelské oběti. Tímto způsobem se Panna Maria stává prostřednicí milosti, jež z této oběti pramení pro církev a všechny věřící.“⁴⁵ „Maria je totiž jedinečným způsobem spojena s Kristovou kněžskou obětí, neboť sdílí jeho vůli spasit svět prostřednictvím kříže. Jako první se nejdokonalejším způsobem duchovně podílela na jeho oběti Sacerdos et Hostia. Jako taková může darovat těm, kdo mají na služebné úrovni účast na kněžství jejího Syna, milost snahy stále více odpovídat požadavkům duchovní oběti, které s sebou kněžství přináší. Jedná se zejména o milost víry, naděje a vytrvalosti ve zkouškách, které jsou vnímány jako podněty k velkorysejší účasti na vykupitelské oběti.“⁴⁶

Eucharistie musí pro kněze zaujímat „opravdu centrální postavení v jeho službě“,⁴⁷ protože obsahuje veškeré duchovní dobro církve a je sama o sobě pramenem a vrcholem veškeré evangelizace.⁴⁸ Z toho plyne nesmírný význam přípravy na mši svatou, jejího každodenního slavení,⁴⁹ poděkování a návštěvy svátostného Ježíše v průběhu dne.

14. Kromě eucharistické oběti kněz každodenně slaví Denní modlitbu církve, k níž se svobodně zavázal jako k závažné povinnosti. Počínajíc nekrvavou obětí Krista na oltáři a končíc slavením Denní modlitby církve spolu s celou církví, sílí v srdci kněze láska k bož-skému Pastýři a zviditelňuje se pro věřící. Kněz přijal privilegium „promlouvat k Bohu jménem všech“ a stát se „jakoby ústy celé církve“⁵⁰ a při bohoslužbě doplňuje to, co schází ke Kristově chvále. Je pověřeným vyslancem, a proto jeho přímluva patří k nejúčinnějším pro spásu světa.⁵¹