d) Věrnost kněze církevní disciplíně

15. „Vědomí, že je služebníkem“ s sebou pro kněze nese také vědomí organické součinnosti Kristova Těla. Aby se totiž život a poslání církve mohly rozvíjet, vyžadují určitý řád, pravidla, zákony chování, jinými slovy disciplinární řád. Je zapotřebí překonat vůči církevní disciplíně veškeré předsudky (počínaje samotným názvem) a překonat také veškeré obavy a komplexy při jejím citování a odpovídajícím vyžadování jejího plnění. Když panuje dodržování norem a kritérií, z nichž se církevní disciplína skládá, nedochází k napětím, která by jinak narušila sjednocené pastorační úsilí, jež církev potřebuje k účinnému plnění svého evangelizačního poslání. Zralé přijetí kněžského závazku s sebou nese jistotu, že církev „potřebuje normy sloužící ke zviditelnění své hierarchické a organické struktury a k výkonu funkcí, které jí byly svěřeny Bohem, zejména k výkonu posvátné moci a udílení svátostí.“⁵²

 Z vědomí, že kněz je služebníkem Krista a jeho mystického Těla, navíc vychází závazek věrně plnit vůli církve, která se uskutečňuje prostřednictvím norem.⁵³ Účelem církevní legislativy je dokonalejší křesťanský život vedoucí k lepšímu naplňování spásného poslání; proto je zapotřebí ji žít s upřímným srdcem a dobrou vůlí.

Ze všech aspektů si největší důraz zaslouží poslušnost k liturgickým zákonům a ustanovením církve, neboli věrná láska k předpisům, jejichž účelem je uspořádat bohoslužbu v souladu s vůlí Nejvyššího a věčného velekněze a jeho mystického Těla. Posvátná liturgie je považována za výkon kněžství Ježíše Krista,⁵⁴ nanejvýš posvátné konání, „vrchol, k němuž směřuje činnost církve a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla.“⁵⁵ V důsledku toho si kněz právě v rámci posvátné liturgie musí nejsilněji uvědomovat, že je služebníkem, a jednat v souladu se závazky, které svobodně a slavnostně převzal před Bohem a společenstvím věřících. „Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii. Je to Apoštolský stolec a v rámci právní normy biskup. (…) Proto nikdo jiný, ani kněz, nesmí v liturgii o své vůli nic přidávat ani ubírat ani měnit.“⁵⁶ Svévole, vlastní výrazy, improvizace a neposlušnost ve slavení eucharistie jsou vesměs ve zjevném rozporu se samou podstatou Nejsvětější eucharistie, která je Kristovou obětí. Totéž platí o slavení ostatních svátostí, zejména
o svátosti smíření, jejímž prostřednictvím jsou odpouštěny hříchy
a kajícník se smiřuje s církví.⁵⁷

Podobnou pozornost by kněží měli věnovat autentické a vědomé účasti věřících na posvátné liturgii, kterou církev stále zdůrazňuje.⁵⁸ V rámci posvátné liturgie existují funkce, jež mohou být vykonávány věřícími, kteří nepřijali svátost kněžství. Jiné však náleží výhradně vysvěceným služebníkům.⁵⁹ Respekt k různým životním stavům a k jejich vzájemnému doplňování se v jejich poslání vyžaduje, aby v této věci nedocházelo k žádným zmatkům.