f) Univerzální církev obsažená v církvi místní

17. „Kněz si musí být vědom toho, že jeho ‚příslušnost k místní církvi‘ je svou podstatou charakteristickým prvkem, pomáhajícím prožívat pravou a vlastní křesťanskou spiritualitu. V tomto smyslu kněz nachází právě ve své příslušnosti a ve svém odevzdání se místní církvi bohatý pramen znamení a kritérií pro rozlišování a pro činnost, které formují nejen jeho pastorační poslání, ale i jeho duchovní život.“⁶⁰ Jedná se o důležitý aspekt, který vyžaduje širší pohled a vědomí, že „příslušnost k partikulární církvi a oddanost k ní neomezují činnost a život kněze na místní církev. Takové omezení vylučuje povaha jak místní církve, tak kněžské služby.“⁶¹

Pojem inkardinace, modifikovaný II. vatikánským koncilem a formulovaný Kodexem kanonického práva,⁶² umožňuje překonat nebezpečí spočívající v tom, že by kněžská služba zůstala vyhrazena do těsných a ani ne tak zeměpisných jako psychologických nebo teologických mezí. Příslušnost k místní církvi a pastorační služba společenství, které se v ní nachází, jsou prvky související s uspořádáním církve a zásadním způsobem ovlivňují také život a činnost kněží. Dodávají kněžím fyziognomii utvářenou specifickými pastoračními směry, cíli, osobním nasazením v daných úkolech, pastoračními setkáními a sdílenými zájmy. Aby posvátný služebník mohl místní církev, svou příslušnost a odevzdanost k ní chápat a milovat a přinášet plody, musí si stále více uvědomovat, že univerzální církev je „skutečností ontologicky a časově nadřazenou jakékoli místní církvi.“⁶³ Univerzální církev totiž není tvořena součtem místních církví. Místní církve musí být v univerzální církvi a na jejím základě otevřené opravdovému sdílení osob, charismat a duchovních tradic, aniž by si vytvářely své geografické, intelektuální či psychologické hranice.⁶⁴ Kněz musí jasně vědět, že církev je jen jedna. Univerzalita neboli všeobecnost či katolicita církve musí naplňovat její místní charakter. To vše je zaručeno a podmíněno hlubokým, opravdovým a živým poutem společenství s Petrovým stolcem, které se projevuje odůvodněným přijímáním, šířením a věrným naplňováním papežských dokumentů a dokumentů úřadů Římské kurie.

Doposud jsme se zabývali životem a činností kněze obecně, zatímco nyní se zaměříme na život a činnost kněze, zastávajícího úřad faráře.