4. Pozitivní výzvy, které farní pastoraci klade současná doba

27. Jestliže byla celá církev vyzvána, aby na počátku nového tisíciletí načerpala „nový elán pro křesťanský život“ vycházející z vědomí přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista mezi námi,¹²⁶ musíme z toho vyvodit důsledky pro pastoraci ve farnostech.

Nejedná se o to, abychom vymýšleli nové pastorační programy, protože křesťanský program, jehož středem je sám Kristus, stále spočívá v tom, abychom Krista poznávali, milovali a následovali, abychom v něm mohli žít trinitárním životem a spolu s ním proměňovali dějiny až do jejich dovršení. „Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog.“¹²⁷

V rozsáhlém a náročném horizontu běžné pastorační péče platí, že „právě v místních církvích je možné vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníků, hledání vhodných prostředků –, které umožní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu.“¹²⁸ Toto jsou obzory „radostného díla obnovy pastorační činnosti, které nás čeká.“¹²⁹

Vést věřící k pevně zakořeněnému vnitřnímu životu na základě principů křesťanského učení, jak je žili a jak jim učili světci, je zdaleka nejvýznamnějším a nejdůležitějším pastoračním úkolem. Tento aspekt by měl v pastoračních plánech mít prvořadou úlohu. Více než kdy dříve je zapotřebí znovu objevit modlitbu, svátostný život, rozjímání, tichou adoraci, otevřenost srdce pro našeho Pána a každodenní praktikování ctností, které nás k němu připodobňují. To vše je mnohem produktivnější než jakákoli diskuse a je to také nezbytná podmínka její účinnosti.

List Novo millennio ineunte stanoví sedm pastoračních priorit: svatost, modlitbu, nedělní mši svatou, svátost smíření, primát milosti, naslouchání Božímu slovu a jeho zvěstování.¹³⁰ Tyto priority vzešly zejména ze zkušenosti Velkého jubilea a neposkytují jen obsah a podstatu témat, o nichž mají bedlivě rozjímat faráři a všichni kněží působící v cura animarum ve farnostech, ale současně i stručně vyjadřují, s jakým duchem se k tomuto dílu obnovy pastorační činnosti máme stavět.

Zmíněný apoštolský list také zdůrazňuje „další velkou oblast, v níž se bude muset rozvinout rozhodné pastorační úsilí na úrovni všeobecné církve i jednotlivých místních církví: oblast společenství (koinonia), která v sobě obnáší a zjevuje samu podstatu tajemství církve“ (č. 42) a vybízí k podpoře spirituality společenství. „V začínajícím tisíciletí před námi stojí veliký úkol: Chceme-li být věrní Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství“ (č. 43). Vedle toho upřesňuje: „Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala formačním základem všude tam, kde se formují lidé a křesťané, kde jsou vychováváni služebníci oltáře, zasvěcené osoby a pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a komunity“ (č. 43).

Opravdová pastorační péče o svatost v našich farních společenstvích předpokládá autentickou pedagogiku modlitby, obnovenou, přesvědčivou a účinnou katechezi o důležitosti nedělní a také každodenní mše svaté, o společné a individuální adoraci Nejsvětější svátosti, o častém a individuálním přistupování ke svátosti smíření, o duchovním vedení, o mariánské úctě a následování příkladu světců. Dále předpokládá novou apoštolskou horlivost prožívanou jako každodenní závazek společenství i jednotlivce, odpovídající pastorační péči o rodiny a důsledné nasazení ve společnosti a politice.

Taková pastorace není možná, pokud k ní neinspirují, nepodporují ji a neoživují kněží žijící v tomtéž duchu. „Příklad a svědectví kněze mohou být pro věřící velmi přínosné (…) při objevování farnosti jako ‚školy‘ modlitby, v níž setkání s Kristem nepředstavuje jen prosbu o pomoc, ale také díkůvzdání, chválu, adoraci, kontemplaci, naslouchání, vřelý cit, až přechází k opravdové ‚zamilovanosti‘“.¹³¹ „(…) Běda, kdybychom zapomněli, že ‚bez Krista nemůžeme činit nic‘ (srov. Jan 15,5). Právě tuto pravdu nám umožňuje žít modlitba. Neustále nám připomíná Kristovo prvenství a v souvislosti s ním také prvenství vnitřního života a svobody. Když tento princip není respektován (…), činíme stejnou zkušenost jako učedníci v evangelním příběhu o zázračném rybolovu: ‚Celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili‘ (Lk 5,5). Právě to je moment víry, modlitby, rozhovoru s Bohem, v němž můžeme otevřít srdce vlně milosti a dovolit Kristovu slovu, aby do nás proniklo s celou svou mocí: Duc in altum!“¹³²

Bez opravdu svatých kněží by bylo značně obtížné dosáhnout dobrého laikátu a vše by bylo jakoby vyhaslé. Stejně tak i bez křesťanských rodin – domácích církví – se obroda povolání dostaví jen těžko. Je tedy chybou klást důraz na laiky a opomíjet kněze, protože nakonec tím utrpí sami laici a veškeré poslání církve ztratí svou plodnost.

28. Perspektiva, jíž se má řídit směr a základ veškeré plánované pastorace, spočívá v pomoci našim společenstvím, aby v sobě znovu objevila univerzalitu křesťanského povolání ke svatosti. Je třeba připomínat, že duše každého apoštolátu vyrůstá z důvěrného vztahu s Bohem, z toho, že ničemu není přikládána vyšší důležitost než láska ke Kristu, z hledání větší slávy Boží ve všech věcech a z žití kristocentrické dynamiky v mariánském „totus tuus“! Pedagogika svatosti vyžaduje „vytvořit pastorační plán ve znamení svatosti“¹³³ a představuje v současné době hlavní výzvu pastorace. Ve svaté církvi jsou ke svatosti povoláni všichni věřící.

Hlavní úkol pedagogiky svatosti tedy spočívá v učení a neúnavném připomínání všem věřícím, že svatost je cílem života každého křesťana. „Všichni v církvi, ať náleží k hierarchii nebo jsou jí vedeni, jsou povoláni ke svatosti podle apoštolských slov: ‚Neboť toto je vůle Boží: vaše posvěcení‘ (1 Sol 4,3; srov. Ef 1,4).“¹³⁴ To je první téma, které je zapotřebí pedagogicky rozvíjet v katechezi církve, dokud se vědomí, že posvěcování náleží k životu křesťana, nestane všeobecným přesvědčením.

Hlásání univerzality povolání ke svatosti vyžaduje chápání křesťanského života jako sequela Christi, čili jako připodobňování se Kristu. Nejedná se o vnější přejímání etických postojů, ale o osobní ponoření se do události Kristovy milosti. Takové připodobnění se Kristu je podstatou posvěcování a představuje specifický cíl křesťanského života. Aby toho mohl dosáhnout, potřebuje každý křesťan pomoc církve, mater et magistra. Pedagogika svatosti je stejně náročnou jako přitažlivou výzvou pro všechny, kdo v církvi nesou odpovědnost za vedení a formaci.

29. Mimořádně významnou prioritou církve, a tedy také pastorační péče ve farnosti, je horlivé misionářské úsilí o evangelizaci.¹³⁵ „I v tradičně křesťanských zemích už skončilo období ‚křesťanské společnosti‘, jež se bez ohledu na celou řadu nedokonalostí, které doprovázejí všechno lidské, výslovně odvolávala na hodnoty evangelia. Dnes musíme s odvahou čelit zcela jiné, stále rozmanitější a náročnější situaci, charakterizované globalizací a novým, rychle se měnícím prolínáním různých národů a kultur“.¹³⁶

Ve společnosti, která se dnes vyznačuje kulturním, náboženským a etnickým pluralismem a pro niž je částečně charakteristický také relativismus, lhostejnost, irenismus a synkretismus, se zdá, že někteří křesťané téměř přivykli jakémusi „křesťanství“ zbavenému skutečných vztahů s Kristem a s jeho církví a pastorační plán se pak snadno omezuje na sociální tématiky chápané výhradně z antropologického pohledu, v rámci obecného volání po pacifismu, universalismu a blíže neupřesněného poukazování na „hodnoty“.

Evangelizace současného světa je možná teprve po znovuodhalení osobní, sociální a kulturní identity křesťanů. To znamená především opětovně objevit Ježíše Krista, vtělené Slovo, jediného Spasitele lidí.¹³⁷ Z tohoto přesvědčení se odvíjí potřeba misijní činnosti, která naléhavě a zcela zvláštním způsobem volá v srdci každého kněze a která má jeho prostřednictvím charakterizovat každou jím vedenou farnost a společenství. „Domníváme se, že není ani myslitelná existence pastorační metody, která by platila pro všechny a dala se všem přizpůsobit. Před námi to uvedl Řehoř Naziánský jako jeden z axiomů svého učení. Je vyloučeno, že by bylo možné použít jedinou metodu. Aby všichni rostli v lásce, bude zapotřebí měnit způsoby přístupu k lidským srdcím, nikoli nauku. Proto se bude jednat o pastorační péči s proměnlivými způsoby, nikoli s proměnlivou naukou“.¹³⁸

Farář má pečovat o to, aby i různá sdružení, hnutí a uskupení přítomná ve farnosti poskytovala svůj příspěvek k jejímu misijnímu životu. „Velký význam pro společenství má na této rovině také povinnost rozvíjet nejrůznější sdružení, jež ve formách tradičních i nových, jakými jsou církví uznaná hnutí, dodávají církvi životaschopnost, která je Božím darem a přináší opravdové ‚jaro Ducha Svatého‘. Je samozřejmě nutné, aby sdružení a hnutí – jak na úrovni všeobecné církve, tak v místních církvích – pracovala v plném souladu s církví a v poslušnosti vůči oprávněným požadavkům duchovních pastýřů“.¹³⁹ Z farní struktury je zapotřebí vyloučit veškerý exklusivismus a uzavřenost jednotlivých skupin, protože misijní charakter spočívá v jistotě, kterou musí sdílet všichni: „Ježíš Kristus má pro lidský rod a jeho dějiny zvláštní a jedinečný význam, hodnotu, vlastní pouze jemu, výlučnou, všeobecnou a absolutní. Vždyť Ježíš je Boží Slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech“.¹⁴⁰

Církev vkládá důvěru v každodenní věrnost kněží jejich pastorační službě, a věří, že své nenahraditelné poslání uskutečňují ve prospěch farnosti, která byla svěřena jejich vedení.

Nepochybně jsou také faráři a další kněží, kteří slouží ve více společenstvích, a objevují se pastorační obtíže a vnitřní i tělesná únava způsobená nadměrným množstvím práce, která není vždy vyvážena zdraví prospěšnými obdobími duchovních cvičení a náležitého odpočinku. Kolik hořkosti pak nese zjištění, že jim vítr sekularizace často vysušil půdu, do níž s tak velkým a vytrvalým úsilím zasévali!

Za tento jev je velkou měrou zodpovědná rozsáhle sekularizovaná kultura, která se snaží kněze zařadit do svých myšlenkových kategorií a zbavuje jej zásadního rozměru tajemství a svátostí. Z toho pramení malomyslnost, která může vést k izolovanosti, k určitému depresivnímu fatalismu nebo k roztříštěnému aktivismu. To však nic nemění na skutečnosti, že velká většina kněží v celé církvi patřičně odpovídá na starostlivou péči svých biskupů, staví se pozitivně k obtížným výzvám naší doby a dokáže svou identitu a velkorysé pastorační úsilí žít naplno a radostně.

I uvnitř církve se však vyskytují nebezpečí, jakými jsou byrokratizace, funkcionalismus, demokratismus či větší důraz na manažerské než na pastorační vedení. Za takových okolností může být kněz bohužel utiskován nahromaděnými a ne vždy nezbytnými strukturami, které na něj kladou přemrštěné nároky, což má negativní dopad nejen na jeho duševní a tělesný stav, ale i na jeho stav duchovní, a působí tedy na úkor kněžské služby.

Nad takovými situacemi neopomene pozorně bdít biskup, který je otcem především svých nejbližších a nejcennějších spolupracovníků. Více než kdy dříve je aktuální a naléhavé spojit všechny síly v církvi a pozitivně odpovídat na nástrahy, jejichž cílem se stává kněz a jeho služba.

30. Kongregace pro klérus se zamyslela nad současnými okolnostmi života církve a potřebami nové evangelizace a po zvážení odpovědi, kterou jsou kněží povoláni dát, se rozhodla poskytnout tento dokument jako pomoc, povzbuzení a podnět k pastorační službě kněží pečujících o farnosti. Nejbezprostřednější kontakt církve se všemi lidmi se totiž běžně odehrává ve farnostech. Proto jsme se v úvahách omezili na osobu kněze jako faráře. V něm se zpřítomňuje Ježíš Kristus jako Hlava svého mystického Těla, dobrý Pastýř pečující o každou ovečku. Naším úmyslem bylo osvětlit tajemně-svátostnou povahu této služby.

Tento dokument, ve světle učení II. ekumenického vatikánského koncilu a apoštolské exhortace Pastores dabo vobis pokračuje v linii vytyčené Direktářem pro službu a život kněží, interdikasteriální instrukcí Ecclesiae de mysterio a oběžníkem Kněz, učitel slova, vysluhovatel svátostí a vůdce společenství se zřetelem na třetí tisíciletí křesťanství.

Každodenně žít kněžskou službu je možné jen skrze osobní posvěcení, které se vždy musí opírat o nadpřirozenou moc svátosti Nejsvětější eucharistie a smíření.

„Eucharistie nicméně zůstává bodem, z něhož vyzařuje vše ostatní a k němuž vše ostatní vede (…). Tolik kněží v ní po staletí nacházelo útěchu přislíbenou Ježíšem při poslední večeři, stejně jako tajemství vítězství nad osaměním, oporu v soužení, posilu, díky níž po každé sklíčenosti dokázali znovu pokračovat v cestě, vnitřní sílu, která upevnila jejich rozhodnutí zachovat věrnost“.¹⁴¹

K prohloubení svátostného života a trvalé formaci¹⁴² nemálo přispívá bratrský život kněží, který není pouhým soužitím pod jednou střechou, ale společenstvím v modlitbě, ve sdílení záměrů a pastorační spolupráce spolu s hodnotou vzájemného přátelství a přátelství s biskupem. To vše významně napomáhá překonávat potíže a zkoušky při uskutečňování posvátné služby. Každý kněz potřebuje spolubratry nejen proto, aby mu pomohli ve službě, ale právě proto, aby byli jeho spolubratry.

Mimo jiné by bylo dobré vyčlenit v diecézi dům pro všechny kněze, kteří pravidelně potřebují pobýt na místě vhodném k usebrání a modlitbě, aby zde nalezli prostředky nezbytné pro své posvěcení.

V duchu Poslední večeře, kdy byli apoštolové shromážděni a sjednoceni v modlitbě s Marií, Ježíšovou Matkou (Sk 1,14), jí svěřujeme tento dokument napsaný s láskou a vděčností pro všechny kněze, kteří po celém světě pečují o duše. Kéž se každý z nich při výkonu svého každodenního pastoračního „munus“ může těšit z mateřské pomoci Královny apoštolů a dokáže žít v hlubokém společenství s ní. Služebné kněžství totiž „má obdivuhodný a pronikavý rozměr blízkosti Kristovy Matky“.¹⁴³ Útěchou nám je vědomí, že „… po našem boku stojí Vykupitelova Matka a uvádí nás do tajemství vykupitelské oběti svého božského Syna. „Ad Jesum per Mariam“: to ať se stane naším každodenním programem duchovního a pastoračního života“!¹⁴⁴

Papež Jan Pavel II. schválil tuto instrukci a nařídil její zveřejnění.

V Římě, v Paláci Kongregací, dne 4. srpna 2002, v den památky svatého Jana Marie Vianneye, faráře arského, patrona kněží pečujících o duše.

Darío kard.                              + Csaba TERNYÁK

CASTRILLÓN HOYOS         Titulární arcibiskup v Eminenzianě

Prefekt                                             Sekretář