I. ČÁST

Kněžství všeobecné a kněžství svátostné

1. Zvedněte oči (Jan 4,35)

1. „Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním“ (Jan 4,35). Tato Pánova slova mají moc ukázat nezměrný obzor poslání lásky vtěleného Slova. „Věčný Boží Syn byl poslán, aby ‚svět byl skrze něho spasen‘ (Jan 3,17), a celá jeho pozemská existence, v níž se plně ztotožňoval se spásnou vůlí Otce, je neustávajícím projevem božské vůle, aby všichni byli spaseni, aby ke všem lidem dosáhla spása, jak si Otec od věků přál. Tento historický projekt předává jako dědictví celé církvi a v ní zejména vysvěceným služebníkům. Tajemství, jehož služebníky jsme byli učiněni, je opravdu velké. Je to tajemství nekonečné lásky, protože ‚miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim svou lásku až do krajnosti‘ (Jan 13,1).“¹

Uschopněni povahou a milostí svátosti kněžství se kněží, služebníci Ježíše Krista, stávají svědky a služebníky Božího milosrdenství a dobrovolně se zavazují sloužit všem lidem v církvi. V jakémkoli sociálním a kulturním kontextu, za všech dějinných okolností
a i v současné době, v těžkém ovzduší sekularismu a konzumismu, jenž ve svědomí četných věřících oslabuje křesťanské cítění, si Pánovi služebníci uvědomují, že „to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra“ (1 Jan 5,4). Dnešní sociální okolnosti představují vhodnou příležitost obrátit pozornost na vítěznou moc víry v Krista a lásky k němu a připomenout, že nehledě na potíže a „chladnost“ věřící křesťané – a jiným způsobem i mnoho nevěřících lidí – silně spoléhají na aktivní pastorační ochotu kněží. Lidé touží nalézt v knězi muže Božího, který by řekl se svatým Augustinem: „Naším učením je Kristus a naší moudrostí je opět Kristus. To on nám vlévá víru ohledně časných věcí a on nám zjevuje pravdy týkající se věcí věčných“.² Nacházíme se v době nové evangelizace: musíme umět jít a hledat lidi, kteří také čekají na možnost setkání s Kristem.

2. Svátostí kněžství Kristus předává své bytí pastýřem duší v různém stupni biskupům a kněžím a uschopňuje je, aby mohli jednat v jeho jménu a představovat jeho moc coby hlavy církve. „Hluboká jednota tohoto nového lidu nevylučuje přítomnost různých a navzájem se doplňujících úkolů existujících v jeho rámci. Tak jsou s prvními apoštoly zvláštním způsobem spjati ti, kdo byli ustanoveni, aby in persona Christi obnovovali gesto, které vykonal při poslední večeři Ježíš, když ustanovil eucharistickou oběť, ‚zdroj a vrchol celého křesťanského života‘ (Lumen gentium, 11). Svátostný charakter, jímž se (vysvěcení služebníci) v moci přijatého kněžského svěcení vyznačují, způsobuje jedinečnost, nezbytnost a nenahraditelnost jejich přítomnosti a služby“.³ Přítomnost vysvěceného služebníka je nezbytnou podmínkou života církve, a ne jen její dobré organizovanosti.

3. Duc in altum!⁴ Každý křesťan, který v srdci cítí světlo víry a chce se řídit rytmem, jenž udal Svatý otec, musí usilovat o to, aby tuto naléhavou a rozhodně misijní výzvu uváděl ve skutečnost. Přijmout ji a pohotově a horlivě ji uskutečňovat v praxi by měli zejména pastýři církve, na jejichž vnímavosti k nadpřirozeným věcem závisí schopnost rozumět cestám, po nichž chce Hospodin vést svůj lid. „Duc in altum! Pán nás vybízí, abychom s důvěrou v jeho slovo opět odrazili od břehu. Uchovávejme zkušenost Jubilea v srdci a pokračujme v úsilí svědčit o evangeliu s tím nadšením, které v nás vyvolává kontemplace Kristovy tváře“.⁵

4. Jeví se důležité připomenout, jak Svatý otec mínil a prezentoval základní perspektivy, jež stanovil na konci Velkého jubilejního roku 2000. K jejich uskutečňování volal místní církve a vyzýval je, aby z milosti obdržené během Jubilejního roku učinily své „předsevzetí a konkrétní postupy jednání“.⁶ Tato milost volá k odpovědnosti evangelizační poslání církve, v němž je naléhavě potřebná osobní svatost pastýřů i věřících a horlivé apoštolské cítění všech podle jejich povolání, odpovědností a povinností, s vědomím, že věčná spása mnoha lidí závisí na věrnosti, s níž jim svými slovy a životem ukazujeme Krista. Objevuje se naléhavá potřeba silněji podněcovat kněžskou službu v místní církvi a zejména ve farnosti na základě autentického pochopení života a služby kněží.

My kněží „jsme pro tuto specifickou službu v církvi přijali svěcení. Různými způsoby jsme byli povoláni, abychom tam, kam nás zavede Prozřetelnost, přispívali k formaci společenství Božího lidu. Naším úkolem (…) je pást Boží stádce, které nám bylo svěřeno, nikoli z donucení, nýbrž ochotně a nechovat se jako páni, ale podávat vzorové svědectví (srov. 1 Petr 5,2–3) (…). To je pro nás cestou ke svatosti (…). A v tomto spočívá naše poslání sloužit křesťanskému lidu“.⁷