2. Hlavní prvky služby a života kněží ⁸

a) Identita kněze

5. Jelikož identita kněze je plodem svátostného působení Ducha Svatého a účastí na Kristově spásné činnosti a je plně zaměřena na službu tomuto působení v církvi, která se v dějinách neustále vyvíjí, je třeba ji chápat v rámci Boží touhy po lidské spáse. Jedná se o trojrozměrnou identitu: pneumatologickou, kristologickou a eklesiologickou. Neměli bychom zapomínat na tuto prvotní teologickou podstatu tajemství kněze, jenž je volán, aby se stal služebníkem spásy.  Budeme pak patřičným způsobem moci objasnit význam jeho konkrétní pastýřské služby ve farnosti.⁹ Kněz je služebníkem Krista, aby podle jeho příkladu, pro něj a s ním byl služebníkem lidí. Jeho ontologické připodobnění ke Kristu je základem jeho kněžské služby pro společenství. Skutečnost, že zcela náleží Kristu, jež je příhodně umocněna a zviditelněna posvátným celibátem, umožňuje, aby kněz sloužil všem. Podivuhodný dar celibátu¹⁰ je totiž osvětlován a motivován přirovnáním k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Božímu Synu, který jako snoubenec daroval sám sebe vykoupenému a obnovenému lidstvu.

Život a činy kněze – jeho zasvěcená osoba a služba – jsou teologicky neoddělitelnými skutečnostmi a jejich účelem je naplňovat povolání církve,¹¹ jímž je věčná spása všech lidí. V tajemství církve, která nám byla zjevena jako Kristovo mystické tělo a Boží lid putující dějinami a byla ustanovena univerzální svátostí spásy,¹² se nachází a odkrývá hluboký význam služebného kněžství. „Proto církevní společenství nezbytně potřebuje služebné kněžství, aby mělo ve svém středu přítomného Krista, Hlavu a Pastýře“.¹³

6. Všeobecné neboli křestní kněžství věřících je skutečnou účastí na Kristově kněžství a představuje základní vlastnost nového Božího
lidu.¹⁴ „Vy (…) jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, patřící Bohu jako vlastnictví“ (1 Petr 2,9); „… udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce (Zj 20,6); „…budou kněžími Boha a Krista a s ním budou kralovat“ (Zj 20,6). Tyto úryvky připomínají výroky z Druhé knihy Mojžíšovy a přenášejí na nový Izrael to, co bylo řečeno Izraeli starozákonnímu: „Budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, (…) budete mi královstvím kněží, národem svatým“ (Ex 19,5–6). Ještě silněji pak připomínají slova z Páté knihy Mojžíšovy: „Ty jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem“ (Dt 7,6).

„Všeobecné kněžství je důsledkem skutečnosti, že křesťanský lid byl vyvolen Bohem jako most k lidstvu, a náleží každému věřícímu jakožto příslušníku tohoto lidu, zatímco služebné kněžství je plodem vyvolení a specifického povolání: ‚Zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct‘ (Lk 6,13–16). Díky služebnému kněžství si věřící mohou uvědomovat své všeobecné kněžství a uskutečňovat je (srov. Ef 4,11–12). Kněz jim totiž připomíná, že jsou Božím lidem, a uschopňuje je k „přinášení duchovních obětí“ (srov. 1 Petr 2,5), jejichž prostřednictvím nás sám Kristus činí věčným darem Otci (srov. 1 Petr 3,18). Bez přítomnosti kněze, který zastupuje Krista a je svátostným vůdcem společenství, by církevní společenství nedosáhlo své plnosti“.¹⁵

V lůně tohoto kněžského lidu tedy Pán ustanovil kněžství služebné, k němuž jsou povoláni někteří věřící, aby všem ostatním sloužili s pastýřskou láskou a prostřednictvím posvátné autority. Všeobecné kněžství se od služebného liší nejen stupněm, ale i podstatou:¹⁶ nejedná se pouze o větší či menší míru účasti na jediném Kristově kněžství, ale o účast odlišnou svou podstatou. Všeobecné kněžství se svou povahou zakládá na křtu, který je duchovní pečetí příslušnosti ke Kristu a „uschopňuje a zavazuje věřící, aby sloužili Bohu živou účastí na posvátné bohoslužbě církve a vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a činorodou láskou“.¹⁷

Povahu služebného kněžství však určuje svátost kněžství, jež kněze připodobňuje ke Kristu, aby mohl s posvátnou autoritou jednat v osobě Krista, Hlavy církve, a přinášet eucharistickou oběť a odpouštět hříchy.¹⁸ Pokřtěným, kteří následně přijali dar služebného kněžství, bylo svátostně uděleno nové a specifické poslání: ztělesňovat uprostřed Božího lidu trojí úřad (prorocký, bohoslužebný a královský) samotného Krista, který je Hlavou církve a jejím Pastýřem.¹⁹ Proto při výkonu svých specifických funkcí jednají in persona Christi Capitis a v důsledku toho současně in nomine Ecclesiae.²⁰

7. „Naše svátostné kněžství je tedy kněžstvím ‚hierarchickým‘ a ‚služebným‘ zároveň. Představuje zvláštní ‚ministerium‘, neboli ‚službu‘ pro společenství věřících. Její původ však nespočívá v tomto společenství, které by jej ‚povolalo‘ či ‚delegovalo‘. Je pro toto společenství skutečným darem a pochází od samotného Krista, z plnosti jeho kněžství (…). S vědomím této skutečnosti chápeme, jakým způsobem je naše kněžství ‚hierarchické‘, neboli spojené s pravomocí formovat a vést kněžský lid (srov. tamtéž), a jak je právě proto ‚služebné‘. Vykonáváme tento úřad, jehož prostřednictvím sám Kristus neustále ‚slouží‘ Otci v díle naší spásy. Veškerá naše kněžská existence je a musí být hluboce prodchnuta touto službou, pokud chceme patřičně ‚in persona Christi‘ vykonávat eucharistickou oběť.“²¹

Církev v posledních desetiletích poznala problémy spojené s „kněžskou identitou“, jež někdy vyvěraly z méně jasného teologického pohledu na tyto dva způsoby účasti na Kristově kněžství. V některých prostředích došlo k porušení oné hluboké eklesiologické rovnováhy, která je autentickému a trvalému učení církve tak vlastní.

Dnes máme všechny podmínky k tomu, abychom mohli překonat jak nebezpečí „klerikalizace“ laiků,²² tak nebezpečí „sekularizace“ posvátných služebníků.

Velkorysé nasazení laiků při bohoslužbách, při předávání víry a v pastoraci ve chvílích, kdy se nedostávalo kněží, uvedlo občas některé posvátné služebníky a laiky v pokušení překročit rámec povolený církví i to, co umožňuje jejich ontologická svátostná schopnost. Z toho vyplynulo také určité teoretické a praktické podceňování specifického poslání laiků posvěcovat struktury společnosti zevnitř.

Z této krize identity na druhé straně vzešla také „sekularizace“ některých posvátných služebníků, která byla způsobena zamlžením jejich specifické úlohy, jež je v církevním společenství naprosto nenahraditelná.

8. Kněz, alter Christus, je v církvi vysluhovatelem nezbytných a zásadních spásných úkonů.²³ Díky tomu, že může obětovat Krev a Tělo Vykupitele, hlásat s autoritou evangelium a vítězit nad zlem hříchu prostřednictvím svátostného odpuštění, je kněz – in persona Christi Capitis – pramenem života a vitality církve a své farnosti. Kněz není zdrojem tohoto duchovního života, ale tím, kdo jej předává všemu Božímu lidu. Je služebníkem, který pomazán Duchem přistupuje k ukřižovanému (srov. Jan 19,31–37) a zmrtvýchvstalému (srov. Jan 20,20–23) Kristu, svatyni svátostí a prameni spásy.

S Marií, Matkou nejvyššího a věčného Velekněze, si kněz uvědomuje, že je spolu s ní „nástrojem spásné komunikace mezi Bohem a lidmi“, třebaže jiným způsobem než ona. Zatímco svatá Panna tak činí Vtělením, kněz prostřednictvím moci získané svátostí kněžství.²⁴ Vztah kněze k Marii nespočívá jen v potřebě ochrany a pomoci. Jedná se spíše o uvědomění si objektivní skutečnosti, že je „nablízku Panna Maria“ jakožto „činná přítomnost, s níž chce církev žít Kristovo tajemství.“²⁵

9. Kněz má účast na působení Krista, Hlavy a Pastýře, jenž vede své Tělo,²⁶ a je zvláštním způsobem uschopněn být na pastorační úrovni „mužem budujícím společenství,“²⁷ který ho vede a slouží mu. Kněz je povolán k tomu, aby podporoval a uchovával jednotu údů s Hlavou i jednotu mezi údy navzájem. Svým povoláním sjednocuje dvojí rozměr téže Kristovy pastorační funkce a slouží jí (srov. Mt 20,28; Mk 10,45; Lk 22,27). Život církve potřebuje pro svůj rozvoj energii, kterou mu může poskytnout jedině toto ‚ministerium‘ společenství, vedení a služby. Vyžaduje kněze, kteří se zcela připodobnili Kristu, přijali prvotní povolání k naprostému ztotožnění se s Kristem a žijí „v“ něm a „s“ ním všechny ctnosti zjevené v Kristu Pastýři. Toto připodobnění je osvětlováno a motivováno přirovnáním k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Božímu Synu, který jako snoubenec daroval sám sebe vykoupenému a obnovenému lidstvu. Život církve vyžaduje kněze, kteří budou ochotni stát se zdrojem jednoty a bratrského darování se všem lidem – zejména těm nejpotřebnějším –, kteří naleznou jejich kněžskou identitu v Dobrém pastýři.²⁸ Tento obraz je třeba vnitřně žít a projevovat navenek takovým způsobem, aby byl všem a všude zřejmý.²⁹

Kněz zpřítomňuje Krista, Hlavu církve, službou Slova a účastí na jeho prorocké funkci.³⁰ In persona et in nomine Christi je kněz služebníkem evangelizujícího slova, jež vybízí všechny k obrácení a svatosti; je služebníkem slova oslavného, jež velebí Boží velikost a vzdává Bohu díky za jeho milosrdenství, a je služebníkem slova bohoslužebného, jež je účinným zdrojem milosti. Těmito rozmanitými způsoby kněz s mocí Ducha Utěšitele pokračuje v předávání učení božského Mistra uprostřed církve.