Table of Contents | Words: Alphabetical - Frequency - Inverse - Length - Statistics | Help | IntraText Library
Kongregace pro Klérus
Knez, pastýr a vudce farního spolecenství

IntraText CT - Text

  • II. CÁST       Farnost a farár
    • 3. Farnost a úrad faráre
Previous - Next

Click here to show the links to concordance

II. ČÁST

 

 

 

Farnost a farář

 

 

 

3. Farnost a úřad faráře

 

18. Nejvýznamnější eklesiologické rysy teologicko-kanonického chápání farnosti vzešly na II. vatikánském koncilu z rozjímání o tradici, katolickém učení a eklesiologii společenství a do právní podoby je následně převedl Kodex kanonického práva. Pokoncilní papežské magisterium se z různých hledisek explicitně i implicitně rozvíjelo, vždy však se zřetelem na svátostné kněžství. Proto je užitečné shrnout hlavní rysy teologického a kanonického učení, které se k tomuto tématu vztahují, abychom především umožnili lépe odpovídat na pastorační výzvy kladené na počátku třetího tisíciletí kněžím zastávajícím úřad a službu faráře.

Vše, co se vztahuje na faráře, do velké míry analogicky a z hle-diska pastoračního úsilí vést společenství platí i pro ty kněze, kteří nějakým způsobem ve farnosti vypomáhají nebo plní specifické úkoly, například ve věznicích, léčebných zařízeních, na univerzitách a školách, pomáhají přistěhovalcům a cizincům apod.

Farnost je konkrétní communitas christifidelium trvale zřízená v rámci určité místní církve, jejíž pastorační péče je svěřena faráři jako jejímu pastýři a jež podléhá autoritě diecézního biskupa.65 Veškerý život farnosti i význam jejích apoštolských úkolů ve společnosti má být chápán a prožíván se smyslem pro organické propojení mezi všeobecným a služebným kněžstvím, pro bratrskou a dynamickou spolupráci mezi pastýři a věřícími, v níž jsou nejvyšší měrou ctěna práva, povinnosti a funkce druhých a v níž každý má své kompetence a svou zodpovědnost. Farář se „v těsném společenství s biskupem a všemi věřícími vystříhá zavádění různých forem improvizovaného autoritářství i demokratického vedení, které jsou cizí nejhlubší realitě jeho služby“.66 V této souvislosti je ve všech ohledech zachována plná platnost interdikasteriální instrukce Ecclesiae de mysterio, jež byla zvláštní formou schválena Svatým Otcem, a plnění všech jejích částí zajišťuje správnou církevní praxi v této oblasti, jež má pro život církve zásadní význam.

Vnitřní pouto s diecézním společenstvím a jeho biskupem v hierarchickém spojení s Petrovým nástupcem zajišťuje farnímu společenství příslušnost k univerzální církvi. Jedná se tedy o pars dioecesis67 oživovanou jedním duchem společenství, řádnou křestní spoluodpovědností, jedním liturgickým životem, jehož těžiště leží ve slavení Eucharistie,68 a jedním misijním duchem, jenž je charakteristický pro celé farní společenství. Každá farnost „se konečně zakládá na jisté teologické podstatě, neboť je to eucharistické společenství. To znamená, že farnost je společenství schopné slavit Eucharistii; v ní se nachází živý kořen, jímž je farnost vytvářena, a také svátostné pouto jejího plného společenství s všeobecnou církví. Tato schopnost slavit Eucharistii je dána tím, že farnost je společenstvím víry a je společenstvím organickým – tj., že se skládá z vysvěcených nositelů úřadu a z ostatních křesťanů –, v němž farář zastupuje místního biskupa a představuje hierarchické pouto s celou místní církví“.69

V tomto smyslu má farnost, která představuje jakousi buňku celé diecéze, poskytovat „viditelný příklad celkového apoštolátu obce tím, že v ní se vyskytující lidské odlišnosti soustřeďuje a začleňuje do církevní univerzality“.70 Communitas christifidelium představuje základní osobní prvek pro správné chápání farnosti. Tento termín zdůrazňuje dynamický vztah mezi lidmi, kteří toto společenství určitým způsobem utvářejí pod nezbytným trvalým vedením svého pastýře. Obecně vzato se jedná o všechny věřící žijící na daném území nebo jen o některé z nich, pokud se jedná o farnosti osobní, zřízené podle obřadu, jazyka, národnosti křesťanů toho kterého území, nebo i z jiného důvodu.71

 

19. Dalším zásadně významným prvkem pro chápání farnosti je pastorační péče neboli péče o duše, která náleží úřadu faráře a projevuje se především v hlásání Božího slova, udělování svátostí a v pas-týřském vedení společenství.72 Ve farnosti je v rámci běžné pastorační péče „farář vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením diecézního biskupa, je povolán, aby se s ním podílel na Kristově službě, aby pro toto společenství konal službu učením, posvěcováním a řízením ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny a v součinnosti s křesťany laiky, podle ustanovení práva“.73 Z tohoto chápání postavy faráře je patrné velké eklesiologické bohatství a zároveň to nebrání biskupovi určit podle ustanovení práva další formy cura animarum.

Potřeba přizpůsobit pastorační péči ve farnostech současným okolnostem, jež jsou na některých místech charakterizovány nedostatkem kněží, ale na druhé straně i přelidněností městských farností, roztroušeností farností venkovských nebo nízkým počtem věřících, vedla k určitým inovacím, které nejsou zásadního charakteru a které se týkají všeobecného práva církve na určení správce farnosti. Jednou z nich je možnost svěřit in solidum pastorační péči o jednu či více farností více kněžím s tím, že jeden z nich bude jako moderátor řídit společnou pastorační činnost a bude za ni odpovídat biskupovi.74 To znamená, že pastorační péče o farnost a její správa je svěřena do rukou více kněží, kteří mají na svěřeném úřadu stejnou účast, ale působí pod osobním řízením spolubratra moderátora. Svěření pastorační péče in solidum je užitečné pro řešení takových situací v diecézích, kde malý počet kněží musí zorganizovat čas k plnění různých činností souvisejících s jejich službou, ale je vhodným prostředkem také k posílení pastorační spoluodpovědnosti kněží a zejména je prostředkem usnadňujícím zažití společného života kněží, ke kterému je neustále zapotřebí povzbuzovat.75

Nicméně je třeba prozíravě pamatovat i na některé potíže, jež může pastorační péče in solidum – vždy zastávaná výhradně kněžími – přinášet. Věřícím je totiž přirozené identifikovat se se svým pastýřem, a střídavá, třebaže koordinovaná přítomnost více kněží je může dezorientovat a nemusí být pochopena. Z toho zjevně plyne, jak bohaté je duchovní otcovství faráře, který je jakýmsi svátostným „pater familias“ farnosti i s pouty, která z toho vyplývají a představují plodnou půdu pro jeho pastorační činnost.

V případě, že to pastorační potřeby vyžadují, může diecézní biskup ve vhodných případech přikročit k dočasnému svěření více farností do pastorační péče jednoho faráře.76

Vyžádají-li si to okolnosti, může být farnost dočasně svěřena77 do rukou administrátora.78 Je však vhodné připomenout, že úřad faráře je svou podstatou pastorační, a proto vyžaduje plnost a stabilitu.79 Farář by měl být ikonou přítomnosti historického Krista a tento jeho prvořadý úkol je zdůrazňován potřebou připodobnění se Kristu.

 

20. K vykonávání pastýřského povolání ve farnosti, jehož součástí je plná péče o duše, je nezbytně zapotřebí výkon kněžského úřadu.80 Z toho důvodu kanonické právo pro platné ustanovení farářem výslovně klade podmínku nejen společenství církve,81 ale také podmínku kněžského svěcení.82

Co se týče farářovy odpovědnosti při hlásání Božího slova a kázání autentického katolického učení, kán. 528 CIC výslovně uvádí homilii a katechetickou výuku, podporu činnosti šířící ducha evangelia do všech oblastí lidského života, katolickou formaci dětí a mládeže a úsilí věnované spolu s věřícími tomu, aby se poselství evangelia dostalo i k těm, kteří přestali žít podle náboženského učení nebo nevyznávají pravou víru,83 aby mohli s Boží milostí dospět k obrácení. Je logické, že farář není povinen osobně vykonávat všechny tyto činnosti, ale je povinen zařídit, aby byly vhodným způsobem uskutečňovány v souladu s pravým učením a církevní disciplínou, a vždy je za ně zodpovědný. Některé z těchto činností, například homilii během eucharistické slavnosti,84 však musí vždy a výhradně provádět vysvěcený služebník. „I kdyby jej jiní neposvěcení věřící překonali ve výřečnosti, nepřestane zpřítomňovat ve svátostech Krista, Hlavu a Pastýře. Především z této skutečnosti plyne účinnost jeho kázání“.85 Některé další funkce, například katechezi, mohou běžně provádět i věřící laici, kteří byli na tuto činnost řádně připraveni, provádějí ji podle pravého učení a žijí důsledně křesťanským životem. Zachována zůstává také povinnost osobního kontaktu s farářem. Blahoslavený Jan XXIII. napsal, že „je nanejvýš důležité, aby duchovní po celém světě a ve všech dobách zůstali věrni své povinnosti vyučovat. Svatý Pius X. v této souvislosti uvedl: ‚Je prospěšné o tuto jedinou věc usilovat a na ní trvat. Žádný kněz totiž není zdržován žádným závažnějším úřadem ani vázán žádnou přísnější povinností‘.“86

Je zřejmé, že  účinná pastorační láska klade faráři povinnost pozorně a bedlivě dohlížet na každého svého spolupracovníka a také jej povzbuzovat. V zemích, kde se vyskytují věřící náležící do různých jazykových skupin, pokud není zřízena osobní farnost87 nebo není přijato jiné vhodné řešení, bude farář pověřený správou územní farnosti jakožto její vlastní pastýř88 pečovat o respektování zvláštních potřeb svých věřících i s ohledem na jejich specifickou kulturní vnímavost.

 

21. Co se týče řádných prostředků posvěcování, kán. 528 CIC uvádí, že se farář stará zejména o to, aby Nejsvětější eucharistie byla středem farního společenství věřících a aby všichni věřící mohli dosáhnout plnosti křesťanského života vědomou a aktivní účastí na posvátné liturgii, přijímáním svátostí, modlitbou v rodinách a dobrými skutky.

Zmínku si zaslouží skutečnost, že Kodex kanonického práva v této souvislosti uvádí časté přijímání eucharistie a svátosti smíření. To dává faráři možnost zvážit při volbě času slavení mší svatých a zpovědí ty okamžiky, které jsou pro většinu věřících nejvhodnější, a umožnit i těm, kdo mají mimořádné časové obtíže, aby mohli ke svátostem snadno přistupovat. Zcela zvláštní pozornost pak mají faráři vyhradit individuální zpovědi v duchu a podobě stanovené církví.89 Vedle toho mají mít na paměti, že svátost smíření je náležitým předpokladem prvního přijímání dětí.90 Navíc je třeba připomenout, že ze zřejmých pastoračních důvodů a za účelem usnadnění přístupu ke svátosti smíření lze vyslechnout individuální zpovědi v průběhu slavení mše svaté.91

Vedle toho je zapotřebí „respektovat citlivost kajícníka při volbě způsobu vykonání svaté zpovědi, neboli zda preferuje zpověď tváří v tvář, nebo za mřížkou zpovědnice“.92 Také zpovědníka mohou pastorační důvody vést k upřednostnění zpovědnice s mřížkou.93

Je třeba také největší možnou měrou podporovat návštěvy před Nejsvětější svátostí a pevným způsobem stanovit co možná nejdelší možnou dobu, po níž bude kostel otevřen. Je chvályhodné, že nemálo farářů podporuje adoraci slavnostně vystavené Nejsvětější svátosti a eucharistické požehnání, které jejich farnostem přináší životadárné plody.

Nejsvětější eucharistie má být s láskou uchovávána ve svatostánku „jako duchovní srdce náboženského a farního společenství“.94 „Bez eucharistické bohoslužby, pulzujícího srdce, farnost vyprahne“.95 „Jestliže chcete, aby se věřící modlili rádi a se zbožnou úctou,“ řekl Pius XII. v Římě duchovním, „buďte jim v kostele příkladem a modlete se před jejich zraky. Kněz klečící před svatostánkem s patřičným přístupem a hlubokým usebráním je pro lid povznášejícím vzorem, napomenutím a výzvou k předstižení v modlitbě“.96

 

22. Základními předpoklady plnění pastorační funkce ve farnosti se z jiné strany zabývá také kán. 529 CIC, který určitým způsobem nastiňuje postoj faráře v jeho službě. Jako vlastní pastýř věřících, kteří byli svěřeni do jeho péče, usiluje farář o to, aby rozpoznal a vyhnul se nebezpečí funkcionalismu. Není totiž funkcionářem, který vykonává svou úlohu a poskytuje služby těm, kdo jej o ně požádají. Je to Boží muž a vykonává svou službu naplno. Proto věřící sám vyhledává, navštěvuje rodiny, má účast na jejich starostech i radostech, moudře věřící napomíná a pečuje o staré, opuštěné a nemocné a se zvláštní láskou se věnuje umírajícím. Mimořádnou pozornost věnuje chudým a utiskovaným, usiluje o obrácení hříšníků a lidí žijících v omylu, pomáhá každému plnit jeho povinnosti a podporuje prohlubování křesťanského života v rodinách.97

Jednou z pastoračních priorit a známkou vitality křesťanského společenství je výchova ke konání skutků duchovního a tělesného milosrdenství.

Faráři je svěřen také významný úkol podporovat funkci vlastní věřícím laikům v poslání církve, totiž oživovat a zdokonalovat pozemský řád duchem evangelia, a tak vydávat svědectví o Kristu zejména při vykonávání svých úkolů ve světě.98

Na druhé straně musí farář spolupracovat s biskupem a s ostat-ními kněžími diecéze, aby se věřící, kteří se účastní farního společenství, cítili současně členy diecéze a celé církve.99 Rostoucí mobilita současné společnosti vyžaduje, aby se farnost neuzavírala do sebe a dokázala přijímat věřící z jiných farností, kteří ji navštěvují, a také aby se vyvarovala podezřívavého pohledu na ty své farníky, kteří se účastní života jiných farností či společenství při kostelech spravovaných rektory nebo kaplany.

Farář má zejména také povinnost horlivě šířit, podporovat a se zvláštní péčí doprovázet kněžská povolání.100 Osobní příklad faráře také ve viditelném odhalování vlastní podstaty,101 důsledný život podle ní a katecheze o svátostném kněžství jsou způsoby, jak uvést do praxe nezbytnou pastorační péči o povolání. „Zvláštním úkolem kněžské služby vždy bylo rozsévání semen života zcela zasvěceného Bohu a probouzení lásky k čistotě“.102

Faráři jsou Kodexem církevního práva zvláště svěřeny tyto úkony:103 udílení křtu; udílení svátosti biřmování osobám v nebezpečí smrti, podle kán. 883, 3;104 udílení viatika v nebezpečí smrti a svátosti nemocných, při zachování kán. 1003 § 2 a 3,105 a apoštolského požehnání; asistence při sňatku a požehnání manželů; konání pohřbu; svěcení křestní vody v době velikonoční, vedení průvodů mimo kostel a slavnostní žehnání mimo kostel; slavnostnější slavení Eucharistie o nedělích a zasvěcených svátcích.

Spíše než jako výlučné funkce či dokonce výhradní práva jsou tyto úkony faráři svěřeny zejména z důvodu jeho mimořádné zodpovědnosti. Proto je tedy musí provádět pokud možno osobně nebo aspoň sledovat jejich průběh.

23. Při nedostatku kněží je možné, aby biskup, jak se v některých místech děje, po bedlivé úvaze svěřil kanonicky dovolenými způsoby spolupráci „ad tempus“ při výkonu pastorační péče ve farnosti jedné či více osobám, které nebyly vysvěceny na kněze.106 V takových případech je však nutné pozorně dodržovat a chránit původní vlastnosti darů a úřadů vysvěcených služebníků a věřících laiků, které se od sebe liší a navzájem se doplňují, aby v církvi podle Boží vůle vytvářely organickou strukturu. Existují mimořádné situace, v nichž je taková spolupráce objektivně ospravedlněna, avšak právem nesmí překračovat meze specifické povahy kněží a laiků.

Ve snaze zpřehlednit terminologii, která by mohla jinak působit zmatek, vyhradila církev výrazy označující „vedení“ – jako „pastýř“, „kaplan“, „vůdce“, „koordinátor“ apod. – pouze kněžím.107

Kodex církevního práva v části věnované právům a povinnostem věřících laiků rozlišuje úkoly a úřady, které jsou právem a povinností každého laika, od těch, které náleží do oblasti spolupráce se službou pastýře. Ty pak představují capacitas nebo habilitas, k jejichž výkonu laici mohou být pověřeni jen patřičným knězem.108 Proto se tedy nejedná o všeobecné právo laiků.

 

24. To vše vyjádřil Jan Pavel II. v postsynodální apoštolské exhortaci Christifideles laici: „Spásné poslání církve ve světě uskutečňuje nejen hierarchické kněžstvo na základě kněžského svěcení, nýbrž i všichni laici. Jakožto pokřtění a na základě svého specifického povolání se podílejí na kněžském, prorockém a královském úřadu Kristově tou měrou, která každému z nich odpovídá. Proto pastýři musí uznat a podporovat služby, úkoly a funkce laiků. Ty mají svůj svátostný základ ve křtu a biřmování a často také i v manželství. Je-li to užitečné nebo nutné pro dobro církve, mohou pastýři svěřit laikům podle norem univerzálního práva určité úkoly, které jsou sice spojeny s jejich pastýřským úřadem, ale nepředpokládají kněžské svěcení“ (č. 23). Týž dokument také připomíná základní princip, jímž se taková spolupráce řídí a který vymezuje její nepřekročitelné meze: „Plnění těchto úkolů však nedělá laika pastýřem: úřad není konstituován úkolem, nýbrž svátostí. Jen svátost kněžství dává vysvěcenému nositeli úřadu zvláštní účast na úřadě Krista – Hlavy a Pastýře a na jeho věčném kněžství. Úkol plněný v zastoupení odvozuje svou legitimitu formálně a bezprostředně od oficiálního pověření pastýřem. Jeho konkrétní plnění podléhá řízení církevní autority“ (č. 23).109

V takovém případě, kdy je úkol či úřad svěřen věřícím, kteří nepřijali kněžské svěcení, musí být nutně nějaký kněz ustanoven moderátorem s pravomocemi a povinnostmi faráře, který bude pastorační péči osobně řídit.110 Je logické, že se účast na úřadě faráře liší v pří-padě kněze jmenovaného k řízení pastorační činnosti, který má pravomoc faráře a vykonává úřad vyhrazený knězi, a v případě jiných lidí, kteří nepřijali kněžské svěcení a pomáhají při plnění jiných úřadů.111 Jestliže je účastí na pastorační péči pověřen řeholník, který není knězem, řeholnice či věřící laik, mohou vykonávat úkoly administrativního typu, úkoly týkající se formace či duchovní animace, avšak zcela logicky nemohou vykonávat plnou péči o duše, k níž je zapotřebí kněze. Nicméně mohou zastupovat kněze v některých liturgických úkonech odpovídajících jejich kanonickému stavu, jak stanoví kán. 230 § 3 CIC: „zastávat službu slovu, řídit liturgické modlitby, udílet křest a rozdávat svaté přijímání podle předpisů práva.“112 Třebaže jáhni nestojí na stejné úrovni jako věřící laici, nemohou cura animarum plně vykonávat ani oni.113

Je vhodné, aby diecézní biskup prověřil s nejvyšší uvážlivostí a pastýřskou prozřetelností především opravdový stav potřeb a na
jeho základě určil podmínky, za nichž mohou být laici k této spolupráci povoláni, a úkoly, jimiž bude každý z nich pověřen podle okolností v jednotlivých farnostech. Nejsou-li úkoly jasně rozděleny předem, náleží stanovení jejich obsahu faráři-moderátorovi. Výjimeč-nost a dočasnost těchto řešení vyžaduje, aby se v církevním společenství co možná nejvíce podporovalo vědomí naprosté nezbytnosti kněžských povolání, aby se v něm s láskou pečovalo o jeho zárodky a aby byla podporována společná i osobní modlitba za posvěcování kněží.

Aby kněžská povolání ve společenství snadněji vzkvétala, je velmi prospěšné žít v něm a šířit cit autentické lásky, hluboké úcty a silného nadšení pro církev, Kristovu nevěstu a spolupracovnici Ducha Svatého na díle spásy.

Bude zapotřebí stále v duši věřících posilovat radost a svatou hrdost na příslušnost k církvi, která je tolik zřejmá například z Prvního listu sv. Petra nebo ze Zjevení (srov. 1 Petr 3,14; Zj 2,13.17; 7,9; 14,1n; 19,6; 22,14). Bez této radosti a hrdosti pramenící z příslušnosti k církvi by bylo z psychologického hlediska obtížné chránit a rozvíjet sám život víry. Nelze se divit, alespoň na psychologické úrovni, že v takovém prostředí kněžské povolání jen těžko klíčí a dozrává.

„Bylo by osudovou chybou smířit se se současnými obtížemi a chovat se v podstatě tak, že bychom se měli připravovat na církev budoucnosti, která bude téměř bez kněží. Pak by, nehledě na veškerou dobrou vůli, opatření zaměřená na nápravu současných nedostatků páchala na církevním společenství závažné škody“.114

 

25. „Když se jedná o vykonávání pastorační péče ve farnosti – v případech, v nichž by se sama z důvodu nedostatku kněží nemohla těšit bezprostřední péči faráře – mají stálí jáhnové vždy přednost před nevysvěcenými věřícími.“115 Mocí přijatého svěcení je jáhen „učitelem, když hlásá a osvětluje Boží Slovo, je posvětitelem, když uděluje svátost křtu, svátost Eucharistie a svátostiny, účastní se v roli „služebníka Krve“ slavení mše svaté, uchovává a rozděluje Eucharistii; jáhen je vůdcem, když animuje společenství nebo sféry církevního života.“116

Jáhni, kteří jsou kandidáti kněžství a vykonávají ve farnosti pastorační službu, mají být vítáni s otevřenou náručí. Po dohodě s před-stavenými semináře má farář být jejich průvodcem a učitelem a uvědomovat si, že i na jeho svědectví o důsledném žití vlastní identity a o misionářské velkorysosti ve službě a lásce k farnosti může u kandidáta kněžství záviset upřímné a naprosté darování se Kristu.

 

26. Diecézní pastorační radě117 uděluje kanonické právo možnost ustanovit – jestliže to diecézní biskup po projednání s kněžskou radou považuje za vhodné118 – také farní pastorační radu, jejímž hlavním úkolem je sloužit z institucionálního hlediska řádné spolupráci při rozvíjení pastorační činnosti,119 která náleží knězi. Farní pastorační rada je poradní orgán ustanovený proto, aby věřící mohli dostát odpovědnosti plynoucí ze křtu a pomáhat faráři, který radě předsedá,120 svými radami na poli pastorace.121 „Laici musí být stále více přesvědčeni o mimořádném významu apoštolské angažovanosti ve své farnosti.“ Je zapotřebí povzbuzovat k „rozhodnému a širšímu docenění farních pastoračních rad“.122 Důvod je zřejmý: „v současných poměrech mohou a musí laici mnoho investovat pro růst pravého společenství církve ve své farnosti a pro povzbuzení misionářské horlivosti vůči nevěřícím a těm věřícím, kteří se částečně nebo úplně vzdali náboženské praxe“.123

„Všichni věřící mají možnost a někdy i povinnost projevit svůj názor na věci týkající se dobra církve, což jim umožňují také instituce ustanovené právě za tímto účelem: (…) Pastorační rada může velmi užitečně pomáhat … předkládáním návrhů a rad týkajících se misijních, katechetických a apoštolských iniciativ (…); v souvislosti s podporou formace v nauce církve a svátostného života věřících; v souvislosti s pomocí kněžím při pastorační činnosti v různých sociálních prostředích nebo územních oblastech; v souvislosti se zdokonalováním způsobů senzibilizace veřejného mínění atd.“124 Pastorační rada náleží do rámce vztahů vzájemné služby mezi farářem a jeho věřícími a nemělo by tedy smysl ji chápat jako orgán, který nahrazuje faráře v řízení farnosti nebo který na základě většiny hlasů určuje směr, jímž se farář bude ubírat.

V témže smyslu ani systémy rozhodující v ekonomických otázkách farnosti nemohou při zachování právních ustanovení o správné a poctivé správě omezovat pastorační úlohu faráře, jenž je oprávněným představitelem a správcem farního majetku.125

 

 

 

 

 




65 Srov. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret Christus Dominus, č. 30; CIC, kán. 515 § 1.



66 KONGREGACE PRO KLÉRUS, Kněz, učitel slova, vysluhovatel svátostí a vůdce společenství se zřetelem na třetí tisíciletí křesťanství (19. března 1999), č. 3; KONGREGACE PRO KLÉRUS, Direktář pro službu a život kněží Tota Ecclesia (31. ledna 1994), č. 17.



67 ......................................................................................................... Srov. CIC, kán. 374 § 1.



68 Srov. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Konstituce Sacrosanctum Concilium, č. 42; Katechismus katolické církve č. 2179; JAN PAVEL II., Apoštolský list Dies Domini (31. května 1998), č. 34–36; Apoštolský list Novo millennio ineunte
(6. ledna 2001), č. 35.



69 JAN PAVEL II., Apoštolská postsynodální exhortace Christifideles laici
(30. prosince 1988), č. 26; srov. KONGREGACE PRO KLÉRUS, PAPEŽSKÁ RADA PRO LAIKY, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, KONGREGACE PRO BISKUPY, KONGREGACE PRO EVANGELIZACI NÁRODŮ, KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA, PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Instrukce o některých otázkách spolupráce věřících laiků při službě kněží Ecclesiae de mysterio (15. srpna 1997), „Praktická ustanovení“, čl. 4, l.c.



70 II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret Apostolicam actuositatem, č. 10.



71 ........................................................................... Srov. CIC, kán. 518.



72 Srov. TRIDENTSKÝ KONCIL, XXIV. zasedání (11. listopadu 1563), kán. 18; II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret Christus Dominus, č. 30: „Předními spolupracovníky biskupovými jsou však faráři, jimž je jako vlastním pastýřům pod vedením biskupa svěřena péče o duše v určité části diecéze.“



73 .................................................................................... CIC, kán. 519.



74 ..................................................................... Srov. CIC, kán. 517 § 1.



75 Srov. II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret Christus Dominus, č. 30; Dekret Presbyterorum ordinis, č. 8, CIC, kán. 280, 550 § 2; KONGREGACE PRO KLÉRUS, Direktář pro službu a život kněží Tota Ecclesia (31. ledna 1994),
č. 29.



76 Srov. TRIDENTSKÝ KONCIL, XXI. zasedání (16. července 1562), kán. 5;
PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Vysvětlující poznámka uveřejněná se souhlasem Kongregace pro klérus o případech, v nichž je jednomu knězi svěřeno do pastorační péče více farností (13. listopadu 1997): Communicationes 30 (1998), str. 28–32.



77 ..................................................................... Srov. CIC, kán. 526 § 1.



78 ....................................................................... Srov. tamtéž, kán. 539.



79 ....................................................... Srov. tamtéž, kán. 151, 539–540.



80 Srov. III. LATERÁNSKÝ KONCIL (r. 1179), kán. 3; KONCIL V LYONU
(r. 1274), konst. 13; CIC, kán. 150.



81 ..................................................................... Srov. CIC, kán. 149 § 1.



82 Srov. tamtéž, kán. 521 § 1. V § 2 jsou uvedeny některé hlavní osobní vlastnosti, které musí kandidát na farářskou službu splňovat z kanonického hlediska: pravá víra, řádné mravy, horlivost a láska k duším a jiné ctnosti a také má mít vlastnosti, které vyžaduje obecné (obecné povinnosti duchovních, srov. kán. 273–279) nebo partikulární právo (významné pro danou místní církev).



83 ................................................................. Srov. tamtéž, kán. 528 § 1.



84 Srov. KONGREGACE PRO KLÉRUS, PAPEŽSKÁ RADA PRO LAIKY, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, KONGREGACE PRO BISKUPY, KONGREGACE PRO EVANGELIZACI NÁRODŮ, KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA, PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Instrukce o některých otázkách spolupráce věřících laiků při službě kněží Ecclesiae de mysterio
(15. srpna 1997), „Praktická ustanovení“, čl. 3, l.c., str. 864.



85 JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům Plenárního zasedání Kongregace pro klérus (23. listopadu 2001).



86 JAN XXIII., Encyklika Sacerdotii nostri primordia, při výročí sta let uplynulých od zesnutí svatého faráře arského (1. srpna 1959), III. část: AAS 51 (1959), str. 572.



87 ........................................................................... Srov. CIC, kán. 518.



88 ....................................................................................... Srov. tamtéž, kán. 519, 529 § 1.



89 Srov. „Propositiones“ o součástech svátostného znamení a formách jeho slavení, sebral JAN PAVEL II., v Postsynodální exhortaci Reconciliatio et poenitentia (2. prosince 1984), č. 31, III; 31: AAS 77 (1985), str. 260–264; 267.



90 ........................................................................... Srov. CIC, kán. 914.



91 Srov. KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, v Notitiae 37 (2001), str. 259–260.



92 JAN PAVEL II., Promluva ke členům Apoštolské penitencierie (27. března 1993): AAS 86 (1994), str. 78.



93 Srov. CIC, kán. 964 § 3; JAN PAVEL II., motu proprio Misericordia Dei (7. dubna 2002), 9b; PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Odpověď v souvislosti s kán. 964 § 2 (7. července 1998): AAS 90 (1998) str. 711.



94 PAVEL VI., Encyklika Mysterium fidei (3. září 1965): AAS 57 (1965), str. 772.



95 JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům Plenárního zasedání Kongregace pro klérus (23. listopadu 2001).



96 JAN XXIII., Encyklika Sacerdotii nostri primordia, při výročí sta let uplynulých od zesnutí svatého Jana Marii Vianney, faráře arského (1. srpna 1959), II. část: l.c., str. 562.



97 ..................................................................... Srov. CIC, kán. 529 § 1.



98 ....................................................................... Srov. tamtéž, kán. 225.



99 ................................................................. Srov. tamtéž, kán. 529 § 2.



100 Srov. CIC, kán. 233 § 1; JAN PAVEL II., Postsynodální exhortace Pastores
dabo vobis
(25. března 1992), č. 41.



101 KONGREGACE PRO KLÉRUS, Direktář pro službu a život kněží Tota Ecclesia (31. ledna 1994), č. 66.



102 ................................ SV. AMBROŽ, De virginitate 5, 26: PL 16, str. 286.



103 .................................................................................. CIC, kán. 530.



104 Tamtéž, kán. 883, 3: „Samo právo uděluje pověření biřmovat (…) faráři a kterémukoliv knězi pro osoby, které jsou v nebezpečí smrti.“



105 Tamtéž, kán. 1003 § 2: „Povinnost a právo udělit pomazání nemocných mají všichni kněží, kteří jsou pověřeni péčí o duše věřících svěřených jejich pastorační službě; z rozumného důvodu smí tuto svátost udělit kterýkoliv jiný kněz se souhlasem, alespoň předpokládaným, výše uvedeného kněze.“ § 3: „Každému knězi je dovoleno nosit s sebou posvěcený olej, aby v případě potřeby mohl udělit svátost pomazání nemocných.“



106 ............................................................... Srov. tamtéž, kán. 517 § 2.



107 JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům Plenárního zasedání Kongregace pro klérus (23. listopadu 2001).



108 ..................................................................... Srov. CIC, kán. 228; 229 § 1 a 3; 230.



109 Srov. též Presbyterorum ordinis, č. 2; Katechismus katolické církve, č. 1563.



110 ....... Srov. CIC, kán. 517 § 2; Katechismus katolické církve, č. 911.



111 Srov. KONGREGACE PRO KLÉRUS, PAPEŽSKÁ RADA PRO LAIKY, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, KONGREGACE PRO BISKUPY, KONGREGACE PRO EVANGELIZACI NÁRODŮ, KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA, PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Instrukce o některých otázkách spolupráce věřících laiků při službě kněží Ecclesiae de mysterio (15. srpna 1997), „Teologické principy“ a „Praktická ustanovení“, l.c., str. 856–875; CIC, kán. 517 § 2.



112 Srov. KONGREGACE PRO KLÉRUS, PAPEŽSKÁ RADA PRO LAIKY, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, KONGREGACE PRO BISKUPY, KONGREGACE PRO EVANGELIZACI NÁRODŮ, KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA, PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Instrukce o některých otázkách spolupráce věřících laiků při službě kněží Ecclesiae de mysterio
(15. srpna 1997), „Praktická ustanovení“, čl. 6;8, l.c., str. 869; 870–872.



113 Srov. CIC, kán. 150; Katechismus katolické církve, č. 1554; 1570.



114 JAN PAVEL II., List kněžím k Zelenému čtvrtku 2000 (23. března 2001), č. 10.



115 KONGREGACE PRO KLÉRUS, Směrnice pro službu a život trvalých jáhnů Diaconatus originem (22. února 1998), č. 41.



116 ................................................................................... Tamtéž, č. 22.



117 II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dekret Christus Dominus, 27; srov. CIC, kán. 511–514.



118 ................................................................... Srov. CIC, kán. 536 § 1.



119 ................................................................................................ Srov. tamtéž, kán. 536 § 1.



120 ................................................................................................ Srov. tamtéž, kán. 536 § 1.



121 Srov. KONGREGACE PRO KLÉRUS, PAPEŽSKÁ RADA PRO LAIKY, KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, KONGREGACE PRO BISKUPY, KONGREGACE PRO EVANGELIZACI NÁRODŮ, KONGREGACE PRO INSTITUTY ZASVĚCENÉHO ŽIVOTA A SPOLEČNOSTI APOŠTOLSKÉHO ŽIVOTA, PAPEŽSKÁ RADA PRO VÝKLAD LEGISLATIVNÍCH TEXTŮ, Instrukce o některých otázkách spolupráce věřících laiků při službě kněží Ecclesiae de mysterio
(15. srpna 1997), „Praktická ustanovení“, čl. 5: l.c., str. 867–868.



122 Srov. JAN PAVEL II., Postsynodální exhortace Christifideles laici (30. prosince 1988), č. 27.



123 ............................................................................................. Tamtéž.



124 KONGREGACE PRO KLÉRUS, oběžník Omnes christifideles (25. ledna 1973), č. 4; 9.



125 .................................................................................... Srov. CIC, kán. 532 a 1279 § 1.






Previous - Next

Table of Contents | Words: Alphabetical - Frequency - Inverse - Length - Statistics | Help | IntraText Library

Best viewed with any browser at 800x600 or 768x1024 on Tablet PC
IntraText® (V89) - Some rights reserved by EuloTech SRL - 1996-2007. Content in this page is licensed under a Creative Commons License