Table of Contents | Words: Alphabetical - Frequency - Inverse - Length - Statistics | Help | IntraText Library
Kongregace pro Klérus
Knez, pastýr a vudce farního spolecenství

IntraText CT - Text

  • II. CÁST       Farnost a farár
    • 4. Pozitivní výzvy, které farní pastoraci klade soucasná doba
Previous - Next

Click here to show the links to concordance

4. Pozitivní výzvy, které farní pastoraci klade současná doba

 

27. Jestliže byla celá církev vyzvána, aby na počátku nového tisíciletí načerpala „nový elán pro křesťanský život“ vycházející z vědomí přítomnosti zmrtvýchvstalého Krista mezi námi,126 musíme z toho vyvodit důsledky pro pastoraci ve farnostech.

Nejedná se o to, abychom vymýšleli nové pastorační programy, protože křesťanský program, jehož středem je sám Kristus, stále spočívá v tom, abychom Krista poznávali, milovali a následovali, abychom v něm mohli žít trinitárním životem a spolu s ním proměňovali dějiny až do jejich dovršení. „Tento program se nemění se střídáním období a kultur, přestože s nimi počítá a vede s nimi opravdový a účinný dialog.“127

V rozsáhlém a náročném horizontu běžné pastorační péče platí, že „právě v místních církvích je možné vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníků, hledání vhodných prostředků –, které umožní, aby Kristova zvěst pronikala k lidem, aby vytvářela společenství a svědectvím o hodnotách evangelia silně ovlivňovala společnost a kulturu.“128 Toto jsou obzory „radostného díla obnovy pastorační činnosti, které nás čeká.“129

Vést věřící k pevně zakořeněnému vnitřnímu životu na základě principů křesťanského učení, jak je žili a jak jim učili světci, je zdaleka nejvýznamnějším a nejdůležitějším pastoračním úkolem. Tento aspekt by měl v pastoračních plánech mít prvořadou úlohu. Více než kdy dříve je zapotřebí znovu objevit modlitbu, svátostný život, rozjímání, tichou adoraci, otevřenost srdce pro našeho Pána a každodenní praktikování ctností, které nás k němu připodobňují. To vše je mnohem produktivnější než jakákoli diskuse a je to také nezbytná podmínka její účinnosti.

List Novo millennio ineunte stanoví sedm pastoračních priorit: svatost, modlitbu, nedělní mši svatou, svátost smíření, primát milosti, naslouchání Božímu slovu a jeho zvěstování.130 Tyto priority vzešly zejména ze zkušenosti Velkého jubilea a neposkytují jen obsah a podstatu témat, o nichž mají bedlivě rozjímat faráři a všichni kněží působící v cura animarum ve farnostech, ale současně i stručně vyjadřují, s jakým duchem se k tomuto dílu obnovy pastorační činnosti máme stavět.

Zmíněný apoštolský list také zdůrazňuje „další velkou oblast, v níž se bude muset rozvinout rozhodné pastorační úsilí na úrovni všeobecné církve i jednotlivých místních církví: oblast společenství (koinonia), která v sobě obnáší a zjevuje samu podstatu tajemství církve“ (č. 42) a vybízí k podpoře spirituality společenství. „V začínajícím tisíciletí před námi stojí veliký úkol: Chceme-li být věrní Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství“ (č. 43). Vedle toho upřesňuje: „Dříve než začneme plánovat konkrétní iniciativy, je třeba rozvinout spiritualitu společenství a dovolit jí, aby se stala formačním základem všude tam, kde se formují lidé a křesťané, kde jsou vychováváni služebníci oltáře, zasvěcené osoby a pastorační pracovníci, tam, kde se budují rodiny a komunity“ (č. 43).

Opravdová pastorační péče o svatost v našich farních společenstvích předpokládá autentickou pedagogiku modlitby, obnovenou, přesvědčivou a účinnou katechezi o důležitosti nedělní a také každodenní mše svaté, o společné a individuální adoraci Nejsvětější svátosti, o častém a individuálním přistupování ke svátosti smíření, o duchovním vedení, o mariánské úctě a následování příkladu světců. Dále předpokládá novou apoštolskou horlivost prožívanou jako každodenní závazek společenství i jednotlivce, odpovídající pastorační péči o rodiny a důsledné nasazení ve společnosti a politice.

Taková pastorace není možná, pokud k ní neinspirují, nepodporují ji a neoživují kněží žijící v tomtéž duchu. „Příklad a svědectví kněze mohou být pro věřící velmi přínosné (…) při objevování farnosti jako ‚školy‘ modlitby, v níž setkání s Kristem nepředstavuje jen prosbu o pomoc, ale také díkůvzdání, chválu, adoraci, kontemplaci, naslouchání, vřelý cit, až přechází k opravdové ‚zamilovanosti‘“.131 „(…) Běda, kdybychom zapomněli, že ‚bez Krista nemůžeme činit nic‘ (srov. Jan 15,5). Právě tuto pravdu nám umožňuje žít modlitba. Neustále nám připomíná Kristovo prvenství a v souvislosti s ním také prvenství vnitřního života a svobody. Když tento princip není respektován (…), činíme stejnou zkušenost jako učedníci v evangelním příběhu o zázračném rybolovu: ‚Celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili‘ (Lk 5,5). Právě to je moment víry, modlitby, rozhovoru s Bohem, v němž můžeme otevřít srdce vlně milosti a dovolit Kristovu slovu, aby do nás proniklo s celou svou mocí: Duc in altum!“132

Bez opravdu svatých kněží by bylo značně obtížné dosáhnout dobrého laikátu a vše by bylo jakoby vyhaslé. Stejně tak i bez křesťanských rodin – domácích církví – se obroda povolání dostaví jen těžko. Je tedy chybou klást důraz na laiky a opomíjet kněze, protože nakonec tím utrpí sami laici a veškeré poslání církve ztratí svou plodnost.

 

28. Perspektiva, jíž se má řídit směr a základ veškeré plánované pastorace, spočívá v pomoci našim společenstvím, aby v sobě znovu objevila univerzalitu křesťanského povolání ke svatosti. Je třeba připomínat, že duše každého apoštolátu vyrůstá z důvěrného vztahu s Bohem, z toho, že ničemu není přikládána vyšší důležitost než láska ke Kristu, z hledání větší slávy Boží ve všech věcech a z žití kristocentrické dynamiky v mariánském „totus tuus“! Pedagogika svatosti vyžaduje „vytvořit pastorační plán ve znamení svatosti“133 a představuje v současné době hlavní výzvu pastorace. Ve svaté církvi jsou ke svatosti povoláni všichni věřící.

Hlavní úkol pedagogiky svatosti tedy spočívá v učení a neúnavném připomínání všem věřícím, že svatost je cílem života každého křesťana. „Všichni v církvi, ať náleží k hierarchii nebo jsou jí vedeni, jsou povoláni ke svatosti podle apoštolských slov: ‚Neboť toto je vůle Boží: vaše posvěcení‘ (1 Sol 4,3; srov. Ef 1,4).“134 To je první téma, které je zapotřebí pedagogicky rozvíjet v katechezi církve, dokud se vědomí, že posvěcování náleží k životu křesťana, nestane všeobecným přesvědčením.

Hlásání univerzality povolání ke svatosti vyžaduje chápání křesťanského života jako sequela Christi, čili jako připodobňování se Kristu. Nejedná se o vnější přejímání etických postojů, ale o osobní ponoření se do události Kristovy milosti. Takové připodobnění se Kristu je podstatou posvěcování a představuje specifický cíl křesťanského života. Aby toho mohl dosáhnout, potřebuje každý křesťan pomoc církve, mater et magistra. Pedagogika svatosti je stejně náročnou jako přitažlivou výzvou pro všechny, kdo v církvi nesou odpovědnost za vedení a formaci.

 

29. Mimořádně významnou prioritou církve, a tedy také pastorační péče ve farnosti, je horlivé misionářské úsilí o evangelizaci.135 „I v tradičně křesťanských zemích už skončilo období ‚křesťanské společnosti‘, jež se bez ohledu na celou řadu nedokonalostí, které doprovázejí všechno lidské, výslovně odvolávala na hodnoty evangelia. Dnes musíme s odvahou čelit zcela jiné, stále rozmanitější a náročnější situaci, charakterizované globalizací a novým, rychle se měnícím prolínáním různých národů a kultur“.136

Ve společnosti, která se dnes vyznačuje kulturním, náboženským a etnickým pluralismem a pro niž je částečně charakteristický také relativismus, lhostejnost, irenismus a synkretismus, se zdá, že někteří křesťané téměř přivykli jakémusi „křesťanství“ zbavenému skutečných vztahů s Kristem a s jeho církví a pastorační plán se pak snadno omezuje na sociální tématiky chápané výhradně z antropologického pohledu, v rámci obecného volání po pacifismu, universalismu a blíže neupřesněného poukazování na „hodnoty“.

Evangelizace současného světa je možná teprve po znovuodhalení osobní, sociální a kulturní identity křesťanů. To znamená především opětovně objevit Ježíše Krista, vtělené Slovo, jediného Spasitele lidí.137 Z tohoto přesvědčení se odvíjí potřeba misijní činnosti, která naléhavě a zcela zvláštním způsobem volá v srdci každého kněze a která má jeho prostřednictvím charakterizovat každou jím vedenou farnost a společenství. „Domníváme se, že není ani myslitelná existence pastorační metody, která by platila pro všechny a dala se všem přizpůsobit. Před námi to uvedl Řehoř Naziánský jako jeden z axiomů svého učení. Je vyloučeno, že by bylo možné použít jedinou metodu. Aby všichni rostli v lásce, bude zapotřebí měnit způsoby přístupu k lidským srdcím, nikoli nauku. Proto se bude jednat o pastorační péči s proměnlivými způsoby, nikoli s proměnlivou naukou“.138

Farář má pečovat o to, aby i různá sdružení, hnutí a uskupení přítomná ve farnosti poskytovala svůj příspěvek k jejímu misijnímu životu. „Velký význam pro společenství má na této rovině také povinnost rozvíjet nejrůznější sdružení, jež ve formách tradičních i nových, jakými jsou církví uznaná hnutí, dodávají církvi životaschopnost, která je Božím darem a přináší opravdové ‚jaro Ducha Svatého‘. Je samozřejmě nutné, aby sdružení a hnutí – jak na úrovni všeobecné církve, tak v místních církvích – pracovala v plném souladu s církví a v poslušnosti vůči oprávněným požadavkům duchovních pastýřů“.139 Z farní struktury je zapotřebí vyloučit veškerý exklusivismus a uzavřenost jednotlivých skupin, protože misijní charakter spočívá v jistotě, kterou musí sdílet všichni: „Ježíš Kristus má pro lidský rod a jeho dějiny zvláštní a jedinečný význam, hodnotu, vlastní pouze jemu, výlučnou, všeobecnou a absolutní. Vždyť Ježíš je Boží Slovo, které se stalo člověkem pro spásu všech“.140

Církev vkládá důvěru v každodenní věrnost kněží jejich pastorační službě, a věří, že své nenahraditelné poslání uskutečňují ve prospěch farnosti, která byla svěřena jejich vedení.

Nepochybně jsou také faráři a další kněží, kteří slouží ve více společenstvích, a objevují se pastorační obtíže a vnitřní i tělesná únava způsobená nadměrným množstvím práce, která není vždy vyvážena zdraví prospěšnými obdobími duchovních cvičení a náležitého odpočinku. Kolik hořkosti pak nese zjištění, že jim vítr sekularizace často vysušil půdu, do níž s tak velkým a vytrvalým úsilím zasévali!

Za tento jev je velkou měrou zodpovědná rozsáhle sekularizovaná kultura, která se snaží kněze zařadit do svých myšlenkových kategorií a zbavuje jej zásadního rozměru tajemství a svátostí. Z toho pramení malomyslnost, která může vést k izolovanosti, k určitému depresivnímu fatalismu nebo k roztříštěnému aktivismu. To však nic nemění na skutečnosti, že velká většina kněží v celé církvi patřičně odpovídá na starostlivou péči svých biskupů, staví se pozitivně k obtížným výzvám naší doby a dokáže svou identitu a velkorysé pastorační úsilí žít naplno a radostně.

I uvnitř církve se však vyskytují nebezpečí, jakými jsou byrokratizace, funkcionalismus, demokratismus či větší důraz na manažerské než na pastorační vedení. Za takových okolností může být kněz bohužel utiskován nahromaděnými a ne vždy nezbytnými strukturami, které na něj kladou přemrštěné nároky, což má negativní dopad nejen na jeho duševní a tělesný stav, ale i na jeho stav duchovní, a působí tedy na úkor kněžské služby.

Nad takovými situacemi neopomene pozorně bdít biskup, který je otcem především svých nejbližších a nejcennějších spolupracovníků. Více než kdy dříve je aktuální a naléhavé spojit všechny síly v církvi a pozitivně odpovídat na nástrahy, jejichž cílem se stává kněz a jeho služba.

30. Kongregace pro klérus se zamyslela nad současnými okolnostmi života církve a potřebami nové evangelizace a po zvážení odpovědi, kterou jsou kněží povoláni dát, se rozhodla poskytnout tento dokument jako pomoc, povzbuzení a podnět k pastorační službě kněží pečujících o farnosti. Nejbezprostřednější kontakt církve se všemi lidmi se totiž běžně odehrává ve farnostech. Proto jsme se v úvahách omezili na osobu kněze jako faráře. V něm se zpřítomňuje Ježíš Kristus jako Hlava svého mystického Těla, dobrý Pastýř pečující o každou ovečku. Naším úmyslem bylo osvětlit tajemně-svátostnou povahu této služby.

Tento dokument, ve světle učení II. ekumenického vatikánského koncilu a apoštolské exhortace Pastores dabo vobis pokračuje v linii vytyčené Direktářem pro službu a život kněží, interdikasteriální instrukcí Ecclesiae de mysterio a oběžníkem Kněz, učitel slova, vysluhovatel svátostí a vůdce společenství se zřetelem na třetí tisíciletí křesťanství.

Každodenně žít kněžskou službu je možné jen skrze osobní posvěcení, které se vždy musí opírat o nadpřirozenou moc svátosti Nejsvětější eucharistie a smíření.

„Eucharistie nicméně zůstává bodem, z něhož vyzařuje vše ostatní a k němuž vše ostatní vede (…). Tolik kněží v ní po staletí nacházelo útěchu přislíbenou Ježíšem při poslední večeři, stejně jako tajemství vítězství nad osaměním, oporu v soužení, posilu, díky níž po každé sklíčenosti dokázali znovu pokračovat v cestě, vnitřní sílu, která upevnila jejich rozhodnutí zachovat věrnost“.141

K prohloubení svátostného života a trvalé formaci142 nemálo přispívá bratrský život kněží, který není pouhým soužitím pod jednou střechou, ale společenstvím v modlitbě, ve sdílení záměrů a pastorační spolupráce spolu s hodnotou vzájemného přátelství a přátelství s biskupem. To vše významně napomáhá překonávat potíže a zkoušky při uskutečňování posvátné služby. Každý kněz potřebuje spolubratry nejen proto, aby mu pomohli ve službě, ale právě proto, aby byli jeho spolubratry.

Mimo jiné by bylo dobré vyčlenit v diecézi dům pro všechny kněze, kteří pravidelně potřebují pobýt na místě vhodném k usebrání a modlitbě, aby zde nalezli prostředky nezbytné pro své posvěcení.

V duchu Poslední večeře, kdy byli apoštolové shromážděni a sjednoceni v modlitbě s Marií, Ježíšovou Matkou (Sk 1,14), jí svěřujeme tento dokument napsaný s láskou a vděčností pro všechny kněze, kteří po celém světě pečují o duše. Kéž se každý z nich při výkonu svého každodenního pastoračního „munus“ může těšit z mateřské pomoci Královny apoštolů a dokáže žít v hlubokém společenství s ní. Služebné kněžství totiž „má obdivuhodný a pronikavý rozměr blízkosti Kristovy Matky“.143 Útěchou nám je vědomí, že „… po našem boku stojí Vykupitelova Matka a uvádí nás do tajemství vykupitelské oběti svého božského Syna. „Ad Jesum per Mariam“: to ať se stane naším každodenním programem duchovního a pastoračního života“!144

 

 

Papež Jan Pavel II. schválil tuto instrukci a nařídil její zveřejnění.

 

 

V Římě, v Paláci Kongregací, dne 4. srpna 2002, v den památky svatého Jana Marie Vianneye, faráře arského, patrona kněží pečujících o duše.

 

Darío kard.                              + Csaba TERNYÁK

CASTRILLÓN HOYOS         Titulární arcibiskup v Eminenzianě

Prefekt                                             Sekretář

 

 





126 Srov. JAN PAVEL II., Apoštolský list Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), č. 29.



127 ............................................................................................. Tamtéž.



128 ............................................................................................................................................ Tamtéž.



129 ............................................................................................. Tamtéž.



130 ............................................................................................................................................ Tamtéž.



131 JAN PAVEL II., Promluva k římským farářům a duchovním (1. března 2001), č. 3; srov. Apoštolský list Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), č. 33.



132 ................................................................................... Tamtéž, č. 38.



133 .............................................................................................................................. Tamtéž, č. 31.



134 II. VATIKÁNSKÝ KONCIL, Dogmatická konstituce Lumen gentium, č. 39.



135 Srov. PAVEL VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, č. 14; JAN PAVEL II., Proslov k Posvátné kongregaci pro klérus (20. října 1984): „Z toho plyne potřeba, aby farnost znovu objevila svou specifickou funkci společenství víry a bratrské lásky, která je důvodem její existence a je její nejhlubší charakteristikou. To znamená, že evangelizace má být stěžejním bodem veškeré pastorační činnosti, jakožto její prioritní, prvořadá a privilegovaná potřeba. Tak se překonává čistě horizontální pohled spočívající výhradně v sociální činnosti, a posiluje svátostný aspekt církve“ (AAS 77 [1985], str. 307–308).



136 JAN PAVEL II., Apoštolský list Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), č. 40.



137 Srov. KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Deklarace Dominus Iesus (6. srpna 2000).



138 .................... SV. ŘEHOŘ VELIKÝ, Regula pastoralis, úvod třetí části.



139 JAN PAVEL II., Apoštolský list Novo millennio ineunte (6. ledna 2001), č. 46.



140 KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY, Deklarace Dominus Iesus (6. srpna 2000), č. 15.



141 JAN PAVEL II., List kněžím k Zelenému čtvrtku 2000 (23. března 2000), č. 10 a 14.



142 Srov. KONGREGACE PRO KLÉRUS, Direktář pro službu a život kněží Tota Ecclesia (31. ledna 1994), kap. III.



143 JAN PAVEL II., List kněžím k Zelenému čtvrtku 1979 Novo incipiente (8. dubna 1979), č. 11: l.c. str. 416.



144 JAN PAVEL II., Proslov k účastníkům Plenárního zasedání Kongregace pro klérus (23. listopadu 2001).






Previous - Next

Table of Contents | Words: Alphabetical - Frequency - Inverse - Length - Statistics | Help | IntraText Library

Best viewed with any browser at 800x600 or 768x1024 on Tablet PC
IntraText® (V89) - Some rights reserved by EuloTech SRL - 1996-2007. Content in this page is licensed under a Creative Commons License