I.

ÚVOD

1. Církev věnuje sdělovacím prostředkům odedávna pozornost. Zvláštním výrazem této pozornosti je zájem o internet. Sdělovací prostředky totiž považuje za výsledek historicko-vědeckého procesu, díky němuž lidstvo pokračuje „v objevování zdrojů a hodnot ukrytých v celém stvoření“.¹ Církev mnohokrát vyjádřila své přesvědčení o skutečnosti, že hromadné sdělovací prostředky jsou – jak potvrdil 2. vatikánský koncil – „podivuhodné technické vynálezy“², které již hodně odpověděly na potřeby člověka, mohou však učinit ještě více.

Přístup církve ke sdělovacím prostředkům byl tedy v zásadě pozitivní.³ Dokumenty Papežské rady pro sdělovací prostředky odsuzují závažná zneužití sdělovacích prostředků, s naléhavostí se ale snaží objasnit, že „pouze restriktivní nebo cenzorský postoj ze strany církve … není ani účinný ani vhodný“.⁴

Pastorační instrukce o sdělovacích prostředcích Communio et progressio z roku 1971, která cituje encykliku papeže Pia XII. Miranda prorsus z roku 1957, zdůrazňuje následující aspekt: církev ve sdělovacích prostředcích „spatřuje ‚Boží dary‘, protože podle rozhodnutí Božské prozřetelnosti bratrsky spojují lidi, aby spolupůsobili v Božím díle spásy.⁵ Stejný názor zastáváme i v otázce internetu.

2. Církev se dívá na dějiny komunikace jako na dlouhou cestu, která vede lidstvo „od nadutého babylonského projektu a jeho následného zříce­ní do zmatku a vzájemného neporozumění (srov. Gen 11,1–9) k letni­cím a k daru jazyků: obnovení komunikace je soustředěno na Ježíše, působením Ducha svatého.⁶ V životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista nalezla vzájemná komunikace lidí svůj nejvyšší ideál a svrchovaný vzor v Bohu, který se stal člověkem a bratrem.⁷

Moderní sdělovací prostředky jsou kulturními prvky, které v této historii sehrávají svou roli. Jak uvádí 2. vatikánský koncil, „i když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský pokrok od růstu Kristova království, má přesto tento pokrok pro Boží království veliký význam, pokud přispívá k lepšímu uspořádání lidské společnosti“.⁸ Díváme-li se na sdělovací prostředky z tohoto úhlu, objevíme, že „účinně přispívají k osvěžení a vzdělání ducha a k šíření i upevňování Božího království“.⁹

O internetu dnes platí zvláště to, že přispívá k revolučním změnám v obchodování, ve výchově, v politice, v žurnalistice, ve vztazích mezi národy a kulturou, přispívá ke změnám týkajícím se nejen způsobu, jakým lidé komunikují, ale i toho, jak vnímají vlastní život. V připojeném dokumentu Etika na internetu pojednáváme o etickém rozměru těchto otázek.¹⁰

Zde se zabýváme spojitostí internetu s náboženstvím a zvláště s katolickou církví.

3. Církev má v oblasti sdělovacích prostředků dvojí cíl. Jedním je povzbuzovat jejich správný rozvoj a jejich správné užití ve prospěch lidského pokroku, spravedlnosti a pokoje, pozvednutí společnosti na místní, národní a komunitní úrovni, ve světle společného dobra a v duchu solidarity. Církev si uvědomuje velký význam sdělovacích prostředků, a proto „chce s odpovědnými činiteli médií uplatňovat upřímný a respektem určovaný dialog“¹¹. „Tento dialog žádá od církve pochopení médií, jejich cílů, vnitřní struktury, forem a druhů, jejich podporu a povzbuzování těch, kdo v nich pracují. Na základě tohoto pochopení a této podpory bude možné připravit závažné návrhy na odstranění zábran, které stojí v cestě lidskému pokroku a hlásání evangelia.“¹²

Církev sleduje však také svou vlastní komunikaci, interní komunikaci. Tato komunikace je něčím více než jen technickou dovedností, protože má svůj původ ve sdílení lásky mezi božskými osobami a v jejich komunikaci s námi, jakož i v pochopení skutečnosti, že trinitární komunikace „zahrnuje i lidstvo: Syn je Slovo, navěky „vyslovené“ Otcem, a v Ježíši Kristu a skrze něho, Syna a vtělené Slovo, sděluje Bůh sám sebe a svou spásu lidem“.¹³

Bůh pokračuje v komunikaci s lidstvem skrze církev, nositelku a ochránkyni jeho zjevení, jejímuž učitelskému úřadu pouze on svěřil úkol vykládat autentickým způsobem jeho slovo.¹⁴ Sama církev je také communio, sdílení osob a eucharistických společenství, mající „svůj původ ve vnitřním společenství Trojice a tuto skutečnost odráží“.¹⁵ Komunikace je tedy pro církev podstatná.

Tato motivace více než jakákoliv jiná vysvětluje, proč „komunikační praxe církve by měla být příkladná a měla by se řídit nejvyššími ideály pravdivosti, důvěryhodnosti, citlivosti k lidským právům a dalším významným principům a normám“.¹⁶

4. Před třiceti lety ukázala instrukce Communio et progressio, že „moderní sdělovací technika otvírá lidem nové cesty pro setkání s evangeliem“.¹⁷ Papež Pavel VI. říká: „Církev by se cítila vinna před Bohem“, kdyby nevyužívala těchto prostředků pro evangelizaci.¹⁸ Papež Jan Pavel II. definoval sdělovací prostředky „prvním areopagem novověku“ a prohlásil, že „nestačí tedy použít je pouze k šíření křesťanského poselství a církevní nauky, ale poselství samo musí být integrováno do této „nové kultury“, kterou vytvořila moderní komunikace“.¹⁹ To je dnes nesmírně důležité, neboť sdělovací prostředky nejen silně ovlivňují to, co si lidé myslí o životě, ale také – v širším měřítku – se „lidská zkušenost jako taková stala zkušeností, kterou zprostředkovávají média“.²⁰

To vše platí i o internetu. Třebaže se svět sdělovacích prostředků může někdy vůči křesťanskému poselství jevit jako nepřátelský, poskytuje jedinečnou příležitost hlásat spásnou pravdu o Kristu celému lidskému rodu. Stačí si připomenout… pozitivní možnosti internetu, který může přinášet náboženské informace a vyučovat bez ohledu na bariéry a hranice. Jde o možnost oslovit početnou veřejnost, kterou si ti, kdo hlásali evangelium před námi nedokázali představit ani v nejodvážnějším snu. … Katolíci by se neměli bát otevřít Kristu dokořán ,brány‘ sdělovacích prostředků, aby jeho radostná zvěst zněla ze střech světa!“²¹