47. Všude pak je zapotřebí obnoveného hlásání také těm, kdo jsou již pokřtěni. Tolik současných Evropanů si myslí, že vědí, co je to křesťanství, ale ve skutečnosti je neznají. Často dokonce nejsou prvky víry či její samotné základní znalosti už známé. Mnoho pokřtěných žije, jako by Kristus neexistoval: zvláště při obřadech sice opakují gesta a znamení víry, ale neodpovídá tomu její skutečné přijetí a důvěrný vztah k Ježíšově osobě. U mnohých na místo pevných jistot víry nastoupil jakýsi neurčitý a nezávazný náboženský cit; šíří se různé formy agnosticismu a praktického ateismu, které ztěžují a zvětšují rozpor mezi vírou a životem; různí lidé se nechali nakazit duchem imanentistického humanismu, který v nich oslabil víru a přivedl je často k tomu, že ji úplně opustili; jsme svědky jakéhosi sekulárního výkladu křesťanské víry, jenž narušuje její základy a s nímž se spojuje hluboká krize svědomí a křesťanské morálky.⁸⁰ Velké hodnoty, které dalekosáhle inspirovaly evropskou kulturu, byly odděleny od evangelia, a ztratily tak svou nejhlubší duši a uvolnily prostor pro nemálo odchylek.

 „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ (Lk 18,8) Nalezne ji v těchto zemích naší Evropy se starobylou křesťanskou tradicí? Je to otevřená otázka, která jasně naznačuje hloubku a dramatičnost jedné z nejvážnějších výzev, na které jsou naše církev povolány odpovědět. Je možno říci – jak bylo zdůrazněno na synodu –, že tato výzva často nespočívá v tom, pokřtít nové konvertity, nýbrž přivést pokřtěné k tomu, aby se obrátili ke Kristu a k jeho evangeliu.⁸¹ V našich komunitách je třeba vážně se zaměřovat na to, abychom přinášeli evangelium naděje těm, kteří jsou daleko od víry nebo se vzdálili od křesťanské praxe.