Dialog s ostaními náboženstvími

55. Jako v celém úsilí o „novou evangelizaci“, tak také při hlásání evangelia naděje je nutné navázat hluboký a rozumný mezináboženský dialog, zvláště s židovstvím a islámem. „Je-li chápán jako metoda a prostředek k vzájemnému poznání a obohacení, nestojí v protikladu vůči misii ad gentes, ale naopak, má na ni zvláštní návaznost a je přímo jejím zvláštním výrazem“.⁹⁹ Při uskutečňování tohoto dialogu nejde o to, dát se zlákat „lhostejným smýšlením, netečností, která je rozšířena žel i mezi křesťany a která má své kořeny v nesprávných teologických představách. Tento způsob myšlení je proniknut náboženským relativismem, jenž vede k domněnce, že 'jedno náboženství má stejnou platnost jako druhé'“.¹⁰⁰

56.Jde spíše o uvědomění si co nejživějšího vztahu, který spojuje církev s židovským národem, a zvláštní úlohu Izraele v dějinách spásy. Jak již vyplynulo z Prvního zvláštního shromáždění pro Evropu Biskupského synodu a jak bylo zdůrazněno na posledním synodu, je třeba uznat společné kořeny křesťanství a židovského národa, jenž byl Bohem povolán ke smlouvě, která zůstává neodvolatelná (srov. Řím 11,29)¹⁰¹ a která dosáhla konečné plnosti v Kristu.

Je tedy nutné podporovat dialog s židovstvím s vědomím jeho důležitosti pro křesťanské sebeuvědomění a pro překonání rozdělení mezi církvemi a pracovat na tom, aby se rozvinuly nové vzájemné vztahy. To vyžaduje, aby se každé církevní společenství, pokud to dovolí okolnosti, cvičilo v dialogu a spolupráci s věřícími židovského náboženství. To mimo jiné znamená, že „budeme pamatovat na to, jaký podíl mohli mít synové církve na vzniku a šíření antisemitských postojů v dějinách, prosit Boha o odpuštění a všemožně podporovat setkání vedoucí ke smíření a přátelství se syny Izraele“.¹⁰² V tomto kontextu bude ostatně povinností připomenout jména nemála křesťanů, kteří i za cenu života těmto svým „starším bratrům“ pomáhali a zachraňovali je, zvláště v dobách pronásledování.