Čtvrtá
kapitola
Slavit evangelium naděje
„Tomu, který sedí na
trůně, i Beránkovi přísluší
chvála, čest,
sláva i moc na věčné
věky!“
(Zj 5,13)
66. Evangelium naděje,
hlásání pravdy, jež osvobozuje (srov. Jan 8,32), se
musí slavit. Před Beránkem Apokalypsy
začíná slavnostní liturgie chvály a
klanění: „Tomu, který sedí na trůně, i
Beránkovi přísluší chvála, čest,
sláva i moc na věčné věky!“ (Zj 5,13) K
témuž vidění, které zjevuje Boha a smysl
dějin, dochází „v den Páně“ (Zj 1,10),
v den vzkříšení, který znovu
prožívá nedělní
shromáždění.
Církev, která dostává toto zjevení, je
modlícím se společenstvím. V modlitbě
naslouchá svému Pánu a tomu, co jí Duch
říká: klaní se, chválí,
vzdává díky a nakonec přivolává
příchod Páně: „Přijď, Pane
Ježíši!“ (Zj 22,16–20) a tak potvrzuje, že
očekává spásu jen od něho.
Také po tobě, Boží církvi, která
žiješ v Evropě, se žádá, abys byla
modlícím se společenstvím, které oslavuje
svého Pána svátostmi, liturgií a celým
svým bytím. V modlitbě znovu objevíš
oživující přítomnost Pána. A když v
něm zakořeníš svou činnost, budeš moci
Evropanům znovu nabízet setkání s ním, s
pravou nadějí, která jediná dokáže
plně uspokojit touhu po Bohu, skrytou v různých
formách náboženského hledání,
které raší v současné Evropě.