71. Při liturgických slavnostech je třeba postavit znovu do středu Ježíše, nechat se jím osvítit a vést. Zde můžeme nalézt jednu z nejpádnějších odpovědí, jaké jsou naše společenství povolána dát vágní a liché religiozitě. Církevní liturgie nemá za cíl ukájet touhy a uklidňovat lidské obavy, nýbrž naslouchat a přijímat živého Ježíše, který vzdává čest Otci a chválí ho a činit tak spolu s ním. Církevní slavnosti znamenají, že naše naděje k nám přichází od Boha skrze Ježíše, našeho Pána.

Je třeba prožívat liturgii jako dílo Trojice. To Otec působí ve slavených tajemstvích v náš prospěch; on k nám promlouvá, odpouští nám, naslouchá nám, dává nám svého Ducha; k němu se obracíme, jemu nasloucháme, jeho chválíme a vzýváme. To Ježíš působí pro naše posvěcení a činí nás účastnými svého tajemství. To Duch Svatý působí svou milostí a činí z nás Kristovo tělo, církev.

Liturgie musí být žita jako hlásání a předjímání budoucí slávy, posledního cíle naší naděje. Jak totiž učí koncil, „pozemská liturgie nám poskytuje něco jako předchuť účasti na liturgii nebeské. Ta se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci, (...) až se Kristus ukáže jako náš život a my se s ním ukážeme ve slávě“.¹²⁰