85. Dát mužům i ženám možnost se setkat s láskou Boha a Krista, který je přichází hledat, je povoláním církve a „věrohodným, i když stále nepřiměřeným znamením žité lásky“.¹⁴¹ Církev jako „znamení a nástroj intimního spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolen퓹⁴² to dosvědčuje, když osoby, rodiny a společenství intenzivně žijí evangelium lásky. Jinými slovy, naše církevní společenství jsou povolána být pravými školami společenství.

Ze své přirozenosti musí jít svědectví lásky za hranice církevního společenství, aby dospělo ke každé osobě, takže se láska ke všem lidem stane zdrojem ryzí solidarity pro celý společenský život. Slouží-li církev lásce, dává zároveň růst „kultuře solidarity“, a tak přispívá k tomu, aby znovu dala život všeobecným hodnotám lidského soužití.

V tomto ohledu je třeba znovu objevit ryzí smysl křesťanské dobrovolnické služby. Zrodila se z víry a byla jí stále živena; musí umět spojovat profesionální schopnost s ryzí láskou a pobádat ty, kdo ji vykonávají, „aby pozvedli city prosté filantropie na výši Kristovy lásky; aby znovu nabývali, každý den mezi námahami a únavou, vědomí důstojnosti každého člověka; aby objevovali potřeby osob a otevřeli – je-li to nutné – novou cestu tam, kde je naléhavější nouze; konečně aby věnovali pozornost a podporu slabším“.¹⁴³

II. Sloužit člověku ve společnosti