Evangelium naděje pro novou Evropu
„A uviděl jsem svaté město,
nový Jeruzalém,
jak sestupuje z nebe“
(Zj 21,2)
106. Evangelium naděje, jež
zaznívá v knize Zjevení, otevírá srdce
pro kontemplaci novosti, kterou Bůh působí: „Potom jsem
viděl nová nebesa a novou zemi –
dřívější nebesa a
dřívější země zmizely, ani moře už
není“ (Zj 21,1). Sám Bůh ji vyhlašuje slovem,
které vysvětluje právě vylíčené
vidění: „Hle – všechno tvořím nové!“ (Zj
21,5).
Boží novost – plně pochopitelná na pozadí
starých věcí, slz, zármutku, nářku,
trápení a smrti (srov. Zj 21,4) – spočívá
v tom, že lidstvo vyjde ze stavu hříchu a jeho
následků, v němž se nachází;
nová nebesa, nová země a nový Jeruzalém jsou v
protikladu ke starému nebi a staré zemi,
k zastaralému řádu věcí a starému
Jeruzalému trýzněnému svými spory a
nepřátelstvími.
Pro budování lidské společnosti je vhodný
obraz nového Jeruzaléma, který sestupuje „z nebe od
Boha, vystrojený jako nevěsta okrášlená pro
svého ženicha“ (Zj 21,2), který se vztahuje
přímo na církev. Je to obraz eschatologické
skutečnosti: ta jde dál než všechno, co může
člověk vykonat; je to Boží dar, který se
naplní v posledních časech. Ale není to utopie:
tato skutečnost je již tu. Poukazuje na to sloveso
v pří-tomném tvaru, jak je užil Bůh – „Hle –
všechno tvořím nové“ (Zj 21,5) –
s dalším upřesněním: „Stalo se“ (Zj 21,6). Bůh
už totiž pracuje na obnově světa; Ježíšova
velikonoční oběť je již Boží
novostí. Dává život církvi, oživuje ji,
obnovuje a proměňuje dějiny.