4. Díky tomu, že byl synod žit v duchu evangelijního rozlišování, stále více dozrávalo vědomí jednoty, které spojuje jednotlivé části Evropy, aniž by popíralo z dějin vyplývající rozdíly. Tato jednota sahá svými kořeny do společného křesťanského základu, umí sloučit různé kulturní tradice a vyžaduje – jak na společenské, tak na církevní úrovni – stálou ochotu vůči vzájemnému poznávání, otevřenému většímu sdílení hodnot všech.

Během synodu se krok za krokem stále více prosazovalo silné tíhnutí k tématu naděje. I když si synodní otcové plně uvědomovali složitý stav, kterým se náš kontinent vyznačuje, vytušili to, co je nejnaléhavější a co jím proniká od Východu na Západ, totiž rostoucí potřebu naděje, aby život, dějiny a společné putování dostaly smysl. Všechny úvahy synodu byly zaměřeny k odpovědi na tuto potřebu, počínajíce u tajemství Krista a Nejsvětější Trojice. Synod chtěl znovu představit postavu Krista, žijícího ve své církvi, toho, který zjevuje, že Bůh je láska a že je společenstvím tří Božských Osob.