I.  Výzvy a znamení naděje pro církev v Evropě

Zatemnění naděje

7. Totéž slovo je dnes adresováno církvím v Evropě, často pokoušeným zatemněním naděje. Doba, ve které žijeme, se totiž s výzvami, jež jsou jí vlastní, jeví jako údobí zmatku. Zdá se, že mnoho mužů i žen je dezorientovaných, že ztrácí jistotu a jsou bez naděje. Nemálo křesťanů s nimi tento duševní stav sdílí. Četná znepokojivá znamení rozviřují na počátku třetího tisíciletí obzor evropského kontinentu, který „ačkoliv plně vlastní nesmírná znamení víry i svědectví v rámci svobodnějšího a jednotnějšího soužití, pociťuje rány, které dávná i nedávná historie způsobila v nejhlubších vrstvách jejích národů, což vedlo k hlubokému zklamání“. ¹⁴

Mezi tolika aspekty, zmíněnými z velké části také na synodu, ¹⁵ bych chtěl připomenout ztrátu paměti a křesťanského dědictví, doprovázenou jakýmsi praktickým agnosticismem a náboženskou lhostejností. Proto mnozí Evropané působí dojmem, že žijí bez duchovního zázemí jako dědicové, kteří promrhali odkaz, který jim historie předala. Proto ani tolik neudivují pokusy vyloučit při utváření podoby Evropy náboženské dědictví a zvláště hlubokou křesťanskou duši a položit základy práva národů,  které ji  vytvářejí,  aniž  by  tyto  čerpaly  z mízy  křesťanské víry.

Na evropském kontinentu jistě nechybí zjevná znamení křesťanské přítomnosti, ale jak se pomalu a postupně prosazuje sekularismus, hrozí jim, že se stanou čirým pozůstatkem minulosti. Mnozí už nedokážou zapojit evangelijní poselství do každodenní zkušenosti; rostou obtíže žít svou víru v Ježíše ve společenském a kulturním kontextu, kde je křesťanský životní styl neustále napadán a ohrožován; v mnoha veřejných prostředích je snadnější se prohlásit za agnostiky než za věřící;  převládá dojem, že nevěřit je samozřejmostí, zatímco víra potřebuje sociální oprávnění, které není ani samozřejmé ani jisté.