9. U kořene ztráty naděje
stojí pokus o prosazení antropologie bez Boha a bez Krista. Tento
druh myšlení vedl k názoru na člověka jako na
„absolutní střed skutečnosti a uměle mu
dává zaujmout místo Boha; zapomíná se,
že člověk nestvořil Boha, nýbrž Bůh
člověka. To, že lidé zapomněli na Boha, vedlo
k tomu, že opustili člověka,“ a proto „se není co
divit, že se v tomto kontextu otevřel velmi
rozsáhlý prostor pro volný rozvoj nihilismu ve filozofii,
relativismu v gnozeologii a morálce a pragmatismu, ba až
cynického hédonismu v utváření každodenního
života“.16 Evropská kultura působí dojmem
„tiché apostaze“ ze strany nasyceného člověka,
který žije, jako by Bůh neexistoval.
Za tohoto stavu
věcí se nedávno objevily pokusy prezentovat evropskou
kulturu bez přínosu křesťanství, které
ovlivnilo její historický vývoj a její
univerzální rozšíření. Stojíme
tvář v tvář nové rodící se
kultuře, z velké části ovlivněné
hromadnými sdělovacími prostředky, jejíž
rysy a obsah často odporují evangeliu a důstojnosti
lidské osoby. Součástí takové kultury je
stále rozšířenější
náboženský agnosticismus spojený
s hlubším morálním a právním
relativismem, který žije ze ztráty pravdy o
člověku jako základu nezcizitelných práv
každého jednotlivce. Znamení slábnoucí
naděje se někdy projevují zneklidňujícími
formami toho, co lze nazvat „kulturou smrti“.17
|