Nepotlačitelná touha po naději

10. Synodní otcové zdůraznili, že člověk nemůže žít bez naděje. Jeho život by byl odsouzen ke ztrátě smyslu a stal by se nesnesitelným.¹⁸ Často si ten, kdo potřebuje naději, myslí, že může najít pokoj v pomí-jivých a křehkých skutečnostech. Naděje, omezená na čistě světské a transcendenci uzavřené prostředí, bývá ztotožňována se zaslíbeným rájem, jaký nabízí věda a technika, s různými formami mesianismu, se štěstím hédonistického rázu, jaké může zajistit konzumní způsob života, nebo se štěstím iluzorním a umělým, dosaženým za cenu užívaní drog, s některými formami millenarismu, s okouzlujícími východními filozofiemi, s hledáním forem esoterické spirituality či s různými proudy New age.¹⁹

To všechno se však ukazuje jako hluboce klamné a neschopné uhasit onu žízeň po štěstí, kterou lidské srdce i nadále v sobě pociťuje. Zůstávají a vyhrocují se zneklidňující znamení oslabené naděje, která se někdy projevují také agresivitou a násilím.²⁰