Mučedníci a
svědkové víry
13. Rád bych však upoutal
pozornost zvláště na některá znamení ve
vlastním církevním životě.
Především chci spolu se synodními otci znovu všem
připomenout – abychom na ně nikdy nezapomněli – ono velké
znamení naděje, jímž je tolik svědků
křesťanské víry, kteří žili
v posledním století jak na Východě, tak na
Západě. Dokázali žít podle evangelia
v situacích nepřátelství a
pronásledování, často až po
nejvyšší zkoušku krve.
Tito svědkové, zvláště ti, kteří
prošli zkouškou mučednictví, jsou výmluvným
a velkolepým znamením; žádá se od nás,
abychom je kontemplovali a napodobovali. Oni nám
dosvědčují vitalitu církve; jeví se nám
jako světlo pro církev i pro lidstvo, protože dali
zazářit v temnotách Kristovu světlu; jelikož
patří k různým křesťanským
vyznáním, září také jako světlo
naděje pro ekumenickou cestu v jistotě, že jejich krev „je
mízou jednoty církve“.22
Především pak nám říkají,
že mučednictví je svrchovaným vtělením
evangelia naděje: „Mučedníci totiž hlásají
toto evangelium a dosvědčují je svým životem
až k prolití krve, protože jsou si jisti, že nemohou
žít bez Krista, a jsou ochotni pro něho zemřít
v přesvědčení, že Ježíš je
Pán a Spasitel člověka, a že tedy pouze v něm
nachází člověk plnost pravého života. Podle
napomenutí apoštola Petra tak ukazují, že jsou
připraveni obhájit před každým naději,
která je v nich (srov. 1 Petr 3,15). Mučedníci
kromě toho oslavují „evangelium naděje“, protože
obětování vlastního života je
nejradikálnějším a největším projevem
oné živé, svaté a bohumilé oběti,
jež je pravou duchovní bohoslužbou (srov.
Řím 12,1), pramenem, duší a vyvrcholením
každého křesťanského slavení. A
konečně též slouží „evangeliu naděje“,
protože svým mučednictvím vyjadřují
nejvyšší měrou lásku a službu
člověku: dokazují totiž, že poslušnost
evangelijnímu zákonu plodí mravní život a
společenské soužití, které ctí a
podporuje důstojnost a svobodu každé osoby“.23
|