Ekumenická cesta

17. Děkujeme Pánu za velké a povzbudivé znamení, jakým je pokrok, který zaznamenala ekumenická cesta na cestě za pravdou, láskou a smířením. Jde o jeden z velkých darů Ducha Svatého pro evropský světadíl, na kterém v druhém tisíciletí vznikla závažná rozdělení mezi křesťany a který stále ještě trpí jejich následky.

Vzpomínám s pohnutím na některé velmi silné chvíle, jaké jsme zakoušeli během synodních prací, a na společné přesvědčení vyjádřené bratrskými delegáty, že tato cesta nesmí být přerušena, a to navzdory problémům, které stále přetrvávají, i těch nově se rodících. Musí pokračovat s obnoveným zápalem, s hlubokou rozhodností a s pokornou ochotou všech ke vzájemnému odpuštění. Rád beru za svá některá vyjádření synodních otců, že „pokrok v ekumenickém dialogu, který má svůj nejhlubší základ v samém Božím Slově, představuje pro dnešní církev znamení velké naděje: růst jednoty mezi křesťany je totiž vzájemným obohacením pro všechny“.²⁸ Je třeba „s radostí hledět na dosud dosažený pokrok v dialogu jak s bratry pravoslavných církví, tak s bratry z církevních společenství pocházejících z reformace, a rozpoznávat v nich znamení působení Ducha, za které je třeba Pána chválit a děkovat mu“.²⁹