20. Místní církve v Evropě nejsou soukromé společnosti nebo organizace. Ve skutečnosti pracují se specifickou institucionální dimenzí, která zasluhuje, aby byla s ohledem na spravedlivý občanský řád právně doceněna. Když křesťanská společenství uvažují o své vlastní podstatě, musí znovu odhalit skutečnost, že jsou darem, kterým Bůh obohacuje na kontinentu žijící národy. Toto je ta radostná zvěst, kterou jsou povolány hlásat každé osobě. Musí prohlubovat vlastní misijní rozměr a stále dosvědčovat, že Ježíš Kristus „je jediným a ústředním prostředníkem spásy pro celé lidstvo: pouze v něm nacházejí lidstvo, dějiny a vesmír svůj definitivně kladný význam a realizují se v celé své míře; on skrývá sám v sobě, v tom, co vykonal, i ve své osobě, nejhlubší podstatu spásy; on je nejen prostředníkem spásy, nýbrž samým jejím pramenem“.³⁶

V kontextu současného etického a náboženského pluralismu, který Evropu stále více poznamenává, je tedy třeba vyznávat a znovu hlásat pravdu o Kristu jako jediném prostředníku mezi Bohem a lidmi a jediném vykupiteli světa. Proto – jak jsem učinil na závěr synodního shromáždění – spolu s celou církví vybízím své bratry a sestry ve víře, aby se neustále s důvěrou otevírali Kristu, aby se jím nechali obnovovat a aby přesvědčivě, v míru a lásce hlásali všem lidem dobré vůle, že ten, kdo se setká s Pánem, pozná Pravdu, objeví Život a nalezne Cestu, jež k němu vede (srov. Jan 14,6; Ž 16,11). Z životního stylu a ze svědectví slova křesťanů budou moci obyvatelé Evropy odhalit, že Kristus je budoucnost člověka. Církev totiž věří, že „není pod nebem dáno lidem žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“ (Sk 4,12).³⁷