Druhá kapitola
Evangelium naděje
svěřené církvi nového tisíciletí
„Probuď se a utvrď zbytek,
který je už na umření“
(Zj 3,2)
23. „Toto praví Ten, který
drží sedm hvězd ve své pravici a který
kráčí uprostřed sedmi zlatých
svícnů... První i Poslední, který byl mrtev
a ožil... Boží
Syn“ (Zj 2,1.8.18). Sám Ježíš zde promlouvá ke
své církvi. Jeho poselství se obrací na
všechny jednotlivé místní církve a
týká se jejich vnitřního života, který je
někdy poznamenán chápáním a mentalitou
neslučitelnými s evangelní tradicí, který
trpí různými formami pronásledování, a
co hůř, který je ohrožován
zneklidňujícími příznaky zesvětštění,
ztráty prvotní víry a kompromisu s logikou
světa. Nezřídka tyto komunity už nemají
lásku jako kdysi (srov. Zj 2,4).
Vidíme, jak naše církevní komunity
zápolí se slabostmi, těžkostmi a rozpory. I ony
mají zapotřebí znovu naslouchat hlasu Ženicha, který
je vybízí k obrácení, povzbuzuje je, aby
měly odvahu k novým věcem, a volá je, aby se
zapojily do velkého díla „nové evangelizace“.
Církev se musí stále podrobovat soudu Kristova slova a
žít svou lidskou dimenzi ve stavu
očišťování, aby byla stále více a
lépe Nevěstou bez poskvrny a vrásky, ozdobenou
šatem z bílého kmentu (srov. Ef 5,27; Zj 19,7–8).
Takovým způsobem volá Ježíš Kristus
naše církve v Evropě k obrácení a ony
přinášejí se svým Pánem a
v síle jeho přítomnosti lidstvu naději.