29. Aby mohlo být společenství v církvi žito plnějším způsobem, je třeba docenit rozmanitost charismat a povolání, která se stále více sbíhají k jednotě a mohou ji obohatit (srov. 1 Kor 12). Z tohoto zorného úhlu je také nutné, aby na jedné straně nová hnutí a nové církevní komunity zanechaly jakéhokoliv pokušení nárokovat si právo prvorozenectví a vůbec všech vzájemných nedorozumění, ubíraly se cestou autentického společenství mezi sebou a se všemi ostatními církevními strukturami a aby s láskou žily v plné poslušnosti vůči biskupům; na druhé straně je také nutné, aby biskupové projevovali ono otcovství a lásku, jež jsou vlastní pastýřům“,⁵¹ a aby uměli poznat, zhodnotit a koordinovat jejich charismata a jejich přítomnost v jediné církvi.

Vždyť díky rostoucí spolupráci různých církevních společností a pod láskyplným vedením pastýřů bude moci celá církev ukazovat všem krásnější a věrohodnější tvář, jasnější odlesk oslavené tváře Pánovy, a tak přispívat k tomu, aby dodávala naději a útěchu těm, kteří ji hledají, ale i těm, kteří ji sice nehledají, avšak mají jí zapotřebí.

Abychom mohli odpovědět na výzvu evangelia k obrácení, „je nezbytné, abychom všichni vykonali pokorné a odvážné zpytování svědomí, abychom uznali své obavy a své chyby, abychom upřímně vyznali svou těžkopádnost, svá opomenutí, nevěrnost a viny“.⁵² Na hony vzdáleno tomu, aby nás uvádělo v malomyslnost, bude moci evangelní uznání vlastních vin vzbudit uvnitř společenství zkušenost, kterou zažívá každý pokřtěný člověk: radost z hlubokého osvobození a milost nového počátku, který umožňuje postupovat s větší rozhodností po cestě hlásání evangelia.