Toto téma chci spolu se svými bratry biskupy hlásat na počátku třetího tisíciletí slovy Prvního listu svatého Petra všem křesťanům Evropy: „Nebojte se... a nedejte se zneklidnit. Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (3,14–15).1

Tato zvěst stále zaznívala během Velkého jubilea 2000, s nímž byl synod, slavený v jeho předvečer, v úzkém spojení, téměř jako by byl otevřenou bránou, která do něj ústí. ² Jubileum bylo „neutuchajícím chvalozpěvem na Trojici, na nejvyššího Boha, cestou smíření a znamením opravdové naděje pro ty, kdo hledí na Krista a na jeho církev“.³ Zanechalo nám jako odkaz radost z oživujícího setkání s Kristem, který „je týž včera, dnes i navěky“ (Žid 13, 8), a znovu představilo Pána Ježíše jako jediný a nerozborný základ pravé naděje.