57. Jde také o to, snažit se lépe poznávat jiná náboženství, aby bylo možné navázat bratrský dialog s osobami, které jsou jejich členy a žijí v dnešní Evropě. Zvláště důležitý je správný vztah k islámu. „Ten musí být veden, jak si vícekrát v těchto letech biskupů ve svém svědomí uvědomili, prozíravě, s jasnými představami o jeho možnostech i o jeho omezeních a s důvěrou v plán spásy, který má Bůh se všemi svými dětmi“.¹⁰³ Mimo jiné je nutné uvědomovat si značný rozdíl mezi evropskou kulturou, jež má hluboké křesťanské kořeny, a muslimským myšlenkovým světem.¹⁰⁴

V tomto ohledu je nutné vhodně připravit křesťany, kteří žijí v denním styku s muslimy, aby islám objektivně poznali a uměli se s ním konfrontovat; tato příprava se musí týkat zvláště seminaristů, kněží a všech pastoračních pracovníků. Ostatně je pochopitelné, že církev, zatímco žádá, aby evropské instituce rozvíjely v Evropě náboženskou svobodu, současně zdůrazňuje, že vzájemnost zaručení náboženské svobody má být dodržována také v zemích odlišné náboženské tradice, kde žijí křesťanské menšiny.¹⁰⁵

V tomto ohledu „chápeme překvapení a frustraci křesťanů, kteří přijímají například v Evropě věřící jiných náboženství a dávají jim možnost praktikovat svůj kult a kteří pak vidí, že je jim zakázáno konání křesťanského kultu“¹⁰⁶ v zemích, v nichž tito věřící, protože jsou ve většině, udělali ze svého náboženství to jediné přípustné a podporované. Lidská osoba má právo na náboženskou svobodu a nikdo, v kterékoli části světa, „nesmí být donucován ze strany jednotlivců, sociálních skupin a jakékoliv jiné lidské moci“.¹⁰⁷