Druhý evropský synod

2. Prohloubení tématu naděje bylo od začátku hlavním cílem Druhého zvláštního shromáždění pro Evropu Biskupského synodu. Byl zatím posledním z řady synodů kontinentálního rázu a jako příprava na Velké jubileum roku 2000⁴ měl za cíl analyzovat situaci církve v Evropě a nabídnout instrukce k podnícení nového hlásání evangelia, jak jsem to zdůrazňoval při jeho svolání, které jsem zveřejnil 23. června 1996 na konci mše svaté slavené na olympijském stadiónu v Berlíně. ⁵

Synod se nemohl obejít bez toho, aby nepřevzal, neověřil a nerozvinul, co vyvstalo na předchozím synodu věnovaném Evropě, který byl slaven v roce 1991 krátce po pádu zdí a který byl věnován tématu: „Být svědky Krista, který nás osvobodil“. Z onoho prvního shromáždění vyplynula naléhavá nutnost „nové evangelizace“ s vědomím, že se „Evropa dnes nesmí prostě jen odvolávat na své předchozí křesťanské dědictví; je třeba, aby jí bylo umožněno znovu rozhodovat o své budoucnosti spočívající v setkání s osobou a poselstvím Ježíše Krista“. ⁶

Po devíti letech opět nabylo na síle přesvědčení, že je naléhavým úkolem církve nově hlásat mužům a ženám Evropy osvobozující poselství evangelia. ⁷ Téma zvolené pro nové synodní shromáždění opět formulovalo tutéž výzvu, tentokrát z hlediska naděje. Šlo tedy o to, hlásat tuto zvěst naděje Evropě, která, jak se zdá, ji ztratila. ⁸