II. Slavení  svátostí

74. Velmi důležité místo má být vyhrazeno slavení svátostí jako úkonů Krista a církve, zaměřených ke vzdávání úcty Bohu, k posvěcování lidí a k budování církevního společenství. S vědomím, že ve svátostech působí skrze Ducha Svatého sám Kristus, mají být slaveny s maximální péčí a mají se k tomu vytvářet přiměřené podmínky. Místním církvím bude ležet na srdci posílení svátostné pastorace, aby tak daly všem poznat jejich hlubokou podstatu. Synodní otcové vyzdvihli tento požadavek jako odpověď na dvě nebezpečí: na jedné straně se zdá, že jistá církevní prostředí ztratila ryzí smysl pro svátosti a mohla by slavená tajemství banalizovat; na druhé straně mnoho pokřtěných i nadále podle zvyklostí a tradic přistupuje ve významných chvílích svého života ke svátostem, aniž by však žili ve shodě s církevními směrnicemi.¹²²