Svátost smíření

76. Spolu s eucharistií má hrát základní roli při znovuzískání naděje také svátost smíření: „osobní zkušenost Božího odpuštění pro každého z nás je totiž podstatným základem každé naděje pro naši budoucnost“.¹²⁷ Kořen rezignace, která dnes zachvacuje mnoho lidí, je třeba hledat v neschopnosti přiznat vlastní hříšnost a přijmout odpuštění. Tato neschopnost je způsobená osamocením toho, který žije, jako by Bůh neexistoval, a proto nemá nikoho, koho by mohl žádat o odpuštění. Naopak ten, kdo uznává svou hříšnost a svěřuje se do milosrdenství nebeského Otce, zakouší radost pravého osvobození a může jít ve svém životě dál, aniž by se uzavíral do vlastní ubohosti.¹²⁸ Dostává tak milost nového počátku a znovu nachází důvody, proč doufat.

Proto je nutné, aby byla v církvi v Evropě oživena svátost smíření. Nicméně je třeba zdůraznit, že formou svátosti je osobní vyznání hříchů s následujícím individuálním rozhřešením. Toto setkání mezi kajícníkem a knězem má být podporováno jakoukoliv formou, již předvídá obřad svátosti. Tváří v tvář ztrátě smyslu pro hřích a prosazování mentality poznamenané relativismem a subjektivismem na poli morálky je třeba, aby se každé církevní společenství postaralo o vážnou formaci svědomí.¹²⁹ Synodní otcové naléhali, aby byla jasně uznána pravá podstata osobního hříchu a nezbytnost osobního Božího odpuštění prostřednictvím kněžské služby. Kolektivní rozhřešení nejsou alternativním způsobem udílení svátosti smíření.¹³⁰