93. Nakonec je církve povolána vycházet s mateřskou dobrotou vstříc těm manželským situacím, v nichž snadno vymizí naděje. Zvláště „tváří v tvář tolika rozvráceným rodinám se církev cítí povolána nevyjadřovat přísný soud a zdrženlivost, ale spíše vkládat do tolika lidských dramat  světlo Božího slova, doprovázené svědectvím jeho milosrdenství. V tomto duchu se pastorace rodin snaží ujímat také situací věřících, kteří se rozvedli a poté uzavřeli nový občanský sňatek. Ti nejsou vyloučeni ze společenství; jsou zváni, aby se podíleli na jeho životě a prodělali cestu růstu v duchu evangelijních požadavků. Církev, aniž by jim zamlčovala pravdu o objektivním mravním nepořádku, v němž se nacházejí, a o následcích, které z něho vyplývají pro přijímání svátostí, chce ukázat celou svou mateřskou blízkost.“¹⁵⁰