118. Evropa, jež se buduje jako „unie“, pobádá také křesťany k jedno-tě, aby byli pravými svědky naděje. Je třeba pokračovat a rozvíjet v tomto rámci onu výměnu darů, jež se v tomto posledním desetiletí významně projevovala. Když k ní dochází mezi komunitami s různými dějinami a tradicemi, vede to k tomu, že se upevňují trvalejší pouta mezi církvemi a různými státy a že se vzájemně obohacují skrze setkání, vzájemné porovnávání a pomoc. Zvláště má být hodnocen přínos kulturní a duchovní tradice východních katolických církví.¹⁸⁵

Důležitou úlohu při růstu této jednoty mohou hrát kontinentální organismy církevního společenství,  jež čekají na další zapojení.¹⁸⁶ Mezi nimi je třeba vyhradit významné místo Radě evropských biskupských konferencí (CCEE), jejímž posláním na úrovni celého kontinentu je „starat se o podporování stále intenzivnějšího společenství mezi diecézemi a národními biskupskými konferencemi, o růst ekumenické spolupráce mezi křesťany a o překonání překážek, jež ohrožují budoucnost míru a pokroku národů, o posílení skutečné a láskyplné kolegiality a o hierarchické 'communio'“.¹⁸⁷ S ní je také třeba ocenit službu Komise episkopátů evropského společenství (CECE), jež sleduje proces upevnění a rozšíření Evropské unie, napomáhá vzájemné informaci a koordinuje pastorační iniciativy zahrnutých evropských církví.