První kapitola
Ježíš Kristus je naše
naděje
„Nic se neboj. Já jsem První a
Poslední, Živý“
(Zj 1,17–18)
Zmrtvýchvstalý
je stále s námi
6. V dobách
pronásledování, protivenství a zmatku pro
církev, kdy žil autor knihy Zjevení (srov. Zj 1,9), je
slovo, jež zaznívá ve vidění, slovem
naděje: „Neboj se. Já jsem První a Poslední,
Živý. Byl jsem mrtev, a hle – jsem živ na věky
věků a mám klíče od smrti a podsvětí“
(Zj 1,17–18). Jsme postaveni před evangelium, „radostnou zvěst“,
kterou je sám Ježíš Kristus. On je První a
Poslední. V něm celé dějiny
nacházejí počátek, smysl, směr a
naplnění; v něm a s ním, v jeho smrti a
vzkříšení už všechno bylo řečeno.
On je Živý: byl mrtvý a nyní žije navěky.
On je Beránek, který stojí vzpřímený na
Božím trůnu (srov. Zj 5,6); je obětovaný,
protože za nás prolil svou krev na dřevě
kříže; stojí vzpřímen na nohou,
protože se vrátil navždy do života a ukázal
nám nekonečnou všemohoucnost Otcovy lásky. On
pevně drží ve svých rukou sedm hvězd (srov. Zj
1,16), to je pronásledovanou Boží církev,
bojující proti zlu a proti hříchu, která
má přitom právě tak právo být plna
radosti z vítězství, protože spočívá
v rukou toho, který přemohl zlo. On kráčí
uprostřed sedmi zlatých svícnů (srov. Zj 2,1), je
přítomen a působí ve své modlící
se církvi. On je také „ten, který
přichází“ (Zj 1,4) v průběhu dějin
prostřednictvím poslání a činnosti
církve; přichází na konci časů jako
eschatologický žnec, aby dovedl k naplnění
všechny věci (srov. Zj 14,15–16; 22,20).