9. U kořene ztráty naděje stojí pokus o prosazení antropologie bez Boha a bez Krista. Tento druh myšlení vedl k názoru na člověka jako na „absolutní střed skutečnosti a uměle mu dává zaujmout místo Boha; zapomíná se, že člověk nestvořil Boha, nýbrž Bůh člověka. To, že lidé zapomněli na Boha, vedlo k tomu, že opustili člověka,“ a proto „se není co divit, že se v tomto kontextu otevřel velmi rozsáhlý prostor pro volný rozvoj nihilismu ve filozofii, relativismu v gnozeologii a morálce a pragmatismu, ba až cynického hédonismu v utváření každodenního života“.¹⁶ Evropská kultura působí dojmem „tiché apostaze“ ze strany nasyceného člověka, který žije, jako by Bůh neexistoval.

Za tohoto stavu věcí se nedávno objevily pokusy prezentovat evropskou kulturu bez přínosu křesťanství, které ovlivnilo její historický vývoj a její univerzální rozšíření. Stojíme tvář v tvář nové rodící se kultuře, z velké části ovlivněné hromadnými sdělovacími prostředky, jejíž rysy a obsah často odporují evangeliu a důstojnosti lidské osoby. Součástí takové kultury je stále rozšířenější náboženský agnosticismus spojený s hlubším morálním a právním relativismem, který žije ze ztráty pravdy o člověku jako základu nezcizitelných práv každého jednotlivce.  Znamení slábnoucí naděje se někdy projevují zneklidňujícími formami toho, co lze nazvat „kulturou smrti“.¹⁷