Společenství národů

12. Při pohledu na Evropu jako na občanské společenství nechybějí znamení, která otevírají naději: navzdory protikladům dějin  v nich můžeme pohledem víry spatřit přítomnost Ducha Božího, který obnovuje tvář země. Synodní otcové je popsali v závěru svých diskuzí takto: „S radostí zjišťujeme vzájemnou rostoucí otevřenost národů, smíření mezi dlouho znepřátelenými národy či postupné rozšiřování sjednocovacího procesu směrem k zemím Východní Evropy. Rozvíjí se uznání, spolupráce a výměny všeho druhu, takže se krok za krokem vytváří evropská kultura či dokonce evropské povědomí, které, jak doufáme, může dát růst, zvláště mezi mladými, pocitu bratrství a vůli po vzájemném sdílení. Zaznamenáváme jako kladnou skutečnost, že celý tento proces probíhá podle demokratických metod, pokojným způsobem a v duchu svobody, která respektuje a zhodnocuje oprávněné odlišnosti a podněcuje a podporuje proces sjednocení Evropy. S uspokojením vítáme to, co bylo vykonáno za účelem upřesnění podmínek a způsobů respektování lidských práv. Konečně zatímco v kontextu oprávněné hospodářské a politické jednoty v Evropě zaznamenáváme znamení naděje, která poskytuje pozornost věnovaná právu a kvalitě života, vyjadřujeme živé přání, aby byl ve tvořivé věrnosti humanistické a křesťanské tradici našeho kontinentu zaručen primát etických a duchovních hodnot“.²¹