Mučedníci a svědkové víry

13. Rád bych však upoutal pozornost zvláště na některá znamení ve vlastním církevním životě. Především chci spolu se synodními otci znovu všem připomenout – abychom na ně nikdy nezapomněli – ono velké znamení naděje, jímž je tolik svědků křesťanské víry, kteří žili v posledním století jak na Východě, tak na Západě. Dokázali žít podle evangelia v situacích nepřátelství a pronásledování, často až po nejvyšší zkoušku krve.

Tito svědkové, zvláště ti, kteří prošli zkouškou mučednictví, jsou výmluvným a velkolepým znamením; žádá se od nás, abychom je kontemplovali a napodobovali. Oni nám dosvědčují vitalitu církve; jeví se nám jako světlo pro církev i pro lidstvo, protože dali zazářit v temnotách Kristovu světlu; jelikož patří k různým křesťanským vyznáním, září také jako světlo naděje pro ekumenickou cestu v jistotě, že jejich krev „je mízou jednoty církve“.²²

Především pak nám říkají, že mučednictví je svrchovaným vtělením evangelia naděje: „Mučedníci totiž hlásají toto evangelium a dosvědčují je svým životem až k prolití krve, protože jsou si jisti, že nemohou žít bez Krista, a jsou ochotni pro něho zemřít v přesvědčení, že Ježíš je Pán a Spasitel člověka, a že tedy pouze v něm nachází člověk plnost pravého života. Podle napomenutí apoštola Petra tak ukazují, že jsou připraveni obhájit před každým naději, která je v nich (srov. 1 Petr 3,15). Mučedníci kromě toho oslavují „evangelium naděje“, protože obětování vlastního života je nejradikálnějším a největším projevem oné živé, svaté a bohumilé oběti, jež je pravou duchovní bohoslužbou (srov. Řím 12,1), pramenem, duší a vyvrcholením každého křesťanského slavení. A konečně též slouží „evangeliu naděje“, protože svým mučednictvím vyjadřují nejvyšší měrou lásku a službu člověku: dokazují totiž, že poslušnost evangelijnímu zákonu plodí mravní život a společenské soužití, které ctí a podporuje důstojnost a svobodu každé osoby“.²³