II. Vrátit se ke Kristu, prameni veškeré naděje

Vyznávat svou víru

18. Ze synodního shromáždění vzešla jasná a rozhodná jistota, že církev má co Evropě nabídnout, a to to nejcennější dobro, které jí nikdo jiný nemůže dát: je to víra v Ježíše Krista, pramen naděje, která neklame,³⁰ dar, který stojí na počátku duchovní a kulturní jednoty evropských národů a který dnes i do budoucna může znamenat podstatný přínos pro jejich rozvoj a integraci. Ano, po dvaceti staletích stojí církev na začátku třetího tisíciletí s toutéž zvěstí, jež je jejím jediným pokladem: Ježíš Kristus je Pán; v něm je spása, a v nikom jiném (srov. Sk 4,12). Kristus je pramenem naděje pro Evropu a pro celý svět „a církev je řečiště, kterým proudí a šíří se vlna milosti prýštící z probodeného Srdce Vykupitelova“.³¹

Na základě tohoto vyznání víry vyvěrá z našeho srdce a z našich rtů „radostné vyznání naděje: Ty, zmrtvýchvstalý a živý Pane, jsi stále novou nadějí církve i lidstva; ty jsi jedinou a pravou nadějí člověka a dějin; ty jsi mezi námi 'nadějí na věčnou spásu' (Kol 1,27) již v tomto našem životě i po smrti. V tobě a s tebou můžeme dosáhnout pravdy, naše existence dostává smysl, společenství je možné, odlišnost se může stát bohatstvím, moc Království působí v dějinách a napomáhá budování lidské společnosti, láska dává věčnou hodnotu lidskému usílí, bolest se může stát spásonosnou, život vítězí nad smrtí a stvoření se bude podílet na slávě Božích dětí“.³²