27. Navzdory tomu, že se někdy, jako při evangelijní epizodě o utišení bouře (srov. Mk 4,35–41; Lk 8,22–25), může zdát, že Kristus spí a nechává loďku na pospas rozbouřeným vlnám, od církve se v Evropě vyžaduje, aby si udržovala jistotu, že Pán je prostřednictvím daru svého Ducha stále přítomen a působí v ní a v dějinách lidstva. On ustanovil církev jako řečiště nového života, který proudí životem lidstva jako znamení naděje pro všechny, a prodlužuje tak své poslání v čase.

V kontextu, v němž je snadné podlehnout pokušení aktivismu i na pastorační úrovni, se od křesťanů v Evropě vyžaduje, aby skrze ně i nadále prozařoval zmrtvýchvstalý Kristus a aby žili v důvěrném společenství s ním. Potřebujeme komunity, které by kontemplovaly a napodobovaly Pannu Marii, obraz a vzor církve ve víře a svatosti,⁴⁹ a uchovávaly smysl pro liturgický a vnitřní život. Především a nade vše musí chválit Pána, prosit ho, klanět se mu a naslouchat jeho slovu. Pouze tak budou moci asimilovat tajemství, žít je a být zcela zaměřené na něho jako údy jeho věrné Nevěsty.