|
IV. Vedeni Duchem svatosti
„Proměněná“ existence:
výzva k svatosti
35. „Jak to učedníci uslyšeli, padli
tváří k zemi a velmi se báli“ (Mt 17, 6).
Synoptická vyprávění o proměnění
Páně se sice různí v detailech, všechna však
líčí pocit bázně, který
učedníky zachvátil. Ani fascinující pohled na
Kristovu proměněnou tvář nezabránil tomu, aby se
jich nezmocnil strach před hrozivým božským
majestátem. Lidé totiž vždy, když stojí
tváří v tvář Boží slávě,
zakoušejí svou nepatrnost a z toho pramenící pocity
obavy. Tato bázeň však vede ke spáse.
Připomíná lidem Boží dokonalost a
zároveň je podněcuje naléhavou výzvou ke
„svatosti“.
Všechny děti církve, povolané
Otcem k tomu, aby „slyšely“ Krista, vnímají hlubokou nutnost
obrácení a svatosti. Jak zdůraznila synoda, tento
požadavek se týká zvláště
zasvěceného života. Povolání osob
zasvěceného života je totiž zaměřeno na to, aby
hledaly především Boží království,
je to zvláštní výzva k plnému
vnitřnímu obrácení skrze zřeknutí se sebe
sama, aby člověk žil pouze z Pána a tak aby Bůh byl
všechno ve všech. Zasvěcené osoby jsou povolány k
tomu, aby v kontemplaci hleděly na proměněnou Kristovu
tvář a vydávaly o ní svědectví a
zároveň aby samy žily „proměněným“
životem.
Tuto skutečnost podtrhuje II.
mimořádné shromáždění
biskupského synodu ve své závěrečné
zprávě: „Ve velmi těžkých situacích v
průběhu celých dějin církve byli vždy
světci a světice zdrojem a počátkem obnovy. Dnes velmi
potřebujeme svaté a musíme o ně Boha vytrvale prosit.
Společnosti zasvěceného života se svými sliby
evangelijních rad ať si jsou plně vědomy svého
zvláštního poslání v dnešní
církvi a my jim musíme k plnění tohoto
poslání dodávat odvahu.“ (Biskupský synod, II.
mimořádné zasedání,
závěrečná zpráva Ecclesia sub verbo Dei mysteria
Christi celebrans pro salute mundi (7. 12. 1985), Il A, 4: Ench. Vat. 9, 1753.)
Stejný názor vyjádřili i účastníci
IX. biskupské synody, když prohlásili: „V dlouhé
historii církve byl zasvěcený život vždy
živým zpřítomněním činnosti Ducha
svatého, výjimečným místem jistého
završení lásky k Bohu i k bližnímu a
zároveň svědectvím o Božím
záměru, podle něhož celý lidský rod
má vytvářet civilizaci lásky, jednu velkou
Boží rodinu.“ (Biskupský synod, IX. řádné
zasedání, Nuntius synodi (27. 10. 1994), IX: L’Osservatore Romano
29. 10. 1994, s. 7.)
Církev vždy chápala profesi
evangelijních rad jako zvláštní cestu k svatosti.
Samotné výrazy, jimiž ji popisuje – škola služby
Pánu, škola lásky a svatosti, cesta nebo stav dokonalosti –
ukazují jednak na účinnost i bohatství
prostředků, které jsou této formě
evangelijního života vlastní, jednak na
jedinečné poslání těch, kdo tuto cestu
podstupují (srov. sv. Tomáš Aquinský, Summa
theologiae, II–II, q. 184, a. 5, ad 2; Il–II, q. 186, a. 2, ad 1). Ne
náhodou existuje tolik zasvěcených osob, které v
průběhu staletí vydaly slavná skvělá
svědectví svatosti a vykonaly významná,
velkolepá a odvážná díla evangelizace a
služby.
|