Věrnost charizmatu

    36. V následování Krista a lásce k jeho osobě nacházíme některé prvky, které se týkají růstu svatosti v zasvěceném životě a které je zvláště dnes třeba zdůraznit.
    Především je zde požadavek věrnosti zakladatelskému charizmatu a zvláště duchovnímu dědictví každého institutu. V této věrnosti vůči horlivému nadšení zakladatelů a zakladatelek, což je sám o sobě dar Ducha svatého, se snáze objevují a vroucněji prožívají základní prvky zasvěceného života.
    Ve svém počátku má každé charizma trojí základní směřování: především k Otci, jehož vůli se snaží hledat s milující duší prostřednictvím ustavičného procesu obrácení, při němž zdrojem opravdové svobody je poslušnost, čistota vyjadřuje touhu srdce, kterou neutiší žádná jiná než nekonečná láska, a chudoba prohlubuje onen hlad a žízeň po spravedlnosti, jejichž nasycení přislíbil pouze Bůh (srov. Mt 5, 6). Z tohoto pohledu charizma každého institutu vybízí zasvěcenou osobu k tomu, aby k Bohu zcela přilnula, s Bohem a o Bohu mluvila – jak se říká o sv. Dominikovi (srov. Libellus de principiis Ordinis Praedicatorum. Acta Canonizationis Sancti Dominici: Monumenta Ordinis Praedicatorum historica 16 (1935), 30) – aby se tak projevilo, jak ve všech okolnostech je Pán dobrý (srov. Ž 34 (33), 9).
    Charizmata zasvěceného života obsahují také směřování k Synu, když vyzývají k radostnému prožívání niterného společenství s ním, v živé škole služby Bohu i bratřím. „S pohledem upřeným stále více a více na Krista učí se lidé vzdalovat od vnějších věcí, od znepokojení smyslů, od všeho toho, co člověku brání v oné lehkostí, která ho otevírá přijetí Ducha.“ (Jan Pavel II., apoštolský list Orientale lumen (2. 5. 1995), 12; AAS 87 (1995), 758.) Tak zároveň je jim umožněno přistoupit spolu s Kristem k úkolu, který je třeba plnit, a snášet i utrpení pro šíření jeho království.
    Každé charizma rovněž obsahuje zaměření na Ducha svatého, když osoby zasvěcené připravuje k tomu, aby se jím nechaly řídit a podporovat, a to jak na své duchovní cestě, tak i v životě společenství a při apoštolské práci, aby žily s oním vědomím služby, které má být prvotním impulsem každé křesťanské volby.
    Tedy tento trojí vztah, třebaže v různých a rozmanitých, navzájem odlišných podobách, se obecně projevuje v každém zakladatelském charizmatu, a to proto, že zde převládá „hluboká touha duše zcela se připodobnit Kristu a vydávat svědectví o jednom určitém aspektu jeho tajemství“ (Kongregace pro řeholní a sekulární společnosti a Kongregace pro biskupy, Směrnice pro vzájemné vztahy mezi biskupy a řeholníky v církvi Mutuae relationes (14. 5. 1978), 51: AAS 70 (1978), 500). Tento aspekt pak má být obsažen a vyjádřen v původní tradici institutu a v jeho řeholi, konstituci a statutech (srov. Propositio 26).